Kapitola 9.

Vítr času

Když se Alice s Marisou probudily. Nacházely se v cela prázdné laboratoři. Co se u všech ďasů sakra stalo? Obě dvě nevěděly. Celá laboratoř, jestli by se tomu tak vůbec ještě dalo říkat, vypadala jak po výbuchu Hirošimy. Nezbylo zde nic.

„Co se sakra stalo...“ zeptala se Marisa mezitím co se držela za hlavu, protože měla závratě.

To bych taky ráda věděla, Mariso“ řekla Alice mezitím co se dívala po místnosti.

To bylo taky první, co Alice napadlo, když se postavila znovu na nohy. Jelikož si nic nepamatuje, musela nejdřív získat informace. Kde to jsou. Jak se sem dostaly a podobně.

Ačkoliv se zdálo, že zde nezbylo už nic co by se dalo považovat za důkazní materiál, Alice si něčeho všimla. Byla to knížka ležící na zemi. Nejspíš byla celou dobu chráněna magií a proto se jí nic nestalo. Proč ale jenom tato knížka a né celá laboratoř? Říkala si Alice. Mohlo by to být tím, že ta knížka byla důležitější jako laboratoř? Ne, to je nesmysl. To by tu neležela jen tak na zemi aby si jí mohl kdokoliv, kdo sem příjde vzít.

Na Alice a Marisu dopadaly sluneční paprsky. Vypadalo to, že svítá. Oni se sice nacházeli v podzemní laboratoři, ale ta podzemní laboratoř byla tak schátralá, že byl strop úplně pryč a tak byla zevnitř vidět sluneční obloha.

Alice vzala do ruky tu knihu a společně s Marisou vyskočili ven.

„Mariso, víš kde vůbec jsme?“ zeptala se Alice.

Nebylo to vůbec nic, co by Alice nějakým způsobem znala. Absolutně neznámá lokace. Nikdy předtím tady nebyla.

„Mariso?“ zeptala se znovu Alice a koukla na Marisu.

„To přece není možné...“ řekla Marisa.

„Mariso, prosím...“ řekla Alice.

„...“

„Je to snad nějaké místo, které by nemělo existovat?“ souděla Alice z Marisinino výrazu.

„Ne, to ne... Jenom jak jsme se sem mohli dostat“ řekla Marisa.

Najednou to Alice došlo. Nejdřív si nemohla vzpomenout, ale teď si byla naprosto jistá.

„Tohle je? Svatyně Hakurei?“ zeptala se Alice.

„Ne přímo svatyně, ale hodně blízko svatyně...“ řekla Marisa.

„Ale, co tu sakra děláme?“ zeptala se Alice.

„Co já vím, pojďme si dát pohov, blízko odsud snad bydlíš ne?“

„Jo..“ řekla Alice.

„Tak pojďme tam!“ usmála se Marisa.

---

Bylo ráno. Kana byla zrovna na cestě do školy. Dneska bude suprový den, říkala si. Jakmile dorazila do školy, čekaly na ní už její dvě kamarádky.

„Jakpak se spalo“ zeptala se s velkým úsměvem Koishi.

„Asi dobře“ řekla Kana.

„A copaak se ti zdáálo?“ zeptala se Cirno.

Kana na tohle samozřejmě nemohla odpovědět, protože si jednoduše nic ze svého snu nepamatovala. Jak si to taky mohla pamatovat, že jo. Říká se, že člověk má během noci miliónu snů a dokáže si sotva zapamatovat ten jeden který měl na konci. Když se ale nad tím Kana zamyslela trošku víc do hloubky, zjistila že už je to dlouho, co se jí nějakej sen zdál. Kdy že to bylo? Kana si na to snažila marně vzpomenout. Nedokázala to. Její vzpomínky jsou zatemněné... Ahh...

„Mně se třeba zdálo o velké žábě, říkala si Gabamunta a celou jsem jí zmrazila“ řekla Cirno.

„Haha, to zní jako velice zábavný sen“ zasmála se Koishi.

Během toho co si povídali o svých snech, přišly do školy 3 sestry. Něco si mumlali, ale Koishi s Cirno tomu nevěnovaly moc pozornost, protože si spolu povídaly o zábavných věcech.

„Ale no tak, Lunaso. To jsi nám už říkala včera. Co by tu sakra dělala„ řekla Merlin, jedna ze tří sester.

„To já nevím... Snad to nejsme my, které hledá“ řekla ustaraně Lunasa.

„I kdyby hledala nás, tak bychom jí společně daly do držky, jeeej“ řekla Lyrica.

Najednou začalo zvonit. Yumemi přišla do třídy a začala výuka. Kana si celou dobu nemohla pomoc a vždycky když se podívala na Yumemi, přeběhl přes ní pocit, že něco není v pořádku. Že je něco jinak. Že zapomíná nějakou důležitou informaci. Nějakou hodně důležitou informaci. A tenhle pocit nemůže být jenom náhoda. Nemohl se objevit jen tak z ničeho nic. Tak co to sakra je? Mohlo by se prostě jednat o deja vu? Přeci jenom, sice si nepamatuju co se stalo než jsem se probudila na tom poli, ale to neznamená, že si můj mozek tyhle věci co se staly předtím fyzicky nepamatuje. Prostě jenom nejsou v mých vzpomínkách. Říkala si Kana.

Když si uvědomila jak jí je tenhle pocit hodně nepříjemný, snažila se vyhýbat jakýhokoliv očního kontaktu s Yumemi. Dokonce i jí samotmé. Dívala se radši dolu. Nemohla se zbavit pocitu, že je něco špatně a to jí děsilo. Jelikož ve třídě není až tolik lidí tak si Yumemi samozřejmě tohoto zvláštního chování všimla a nachvilku se zamyslela co s tím.

Když skončila hodina a Kana se chystala jít dom, Yumemi za ní přišla a zeptala se jí.

„Copak tě trápí?“

V tento moment už byli všichni pryč a jediný kdo ve třídě, a možná i v celé škole zůstal, jsou Yumemi a Kana.

Kana se pokusila podívat na Yumemi, ale nechtěla znovu prožít ten pocit, bolí jí z toho hlava.

„Paní učitelko... Myslíte si, že je normální jen tak ztratit své vzpomínky?“ zeptala se Kana nervózně mezitím co se prochmatávala ve svých předních vlasech stále sklíčená dolů aby se nemusela dívat Yumemi přímo do obličeje.

Jediný co viděla byla její krásná červená dlouhá sukně. Nosí toto vůbec učitelky?

„Jen tak rozhodně ne, ale pokud došlo k nějakému úrazu, jak psychyckýmu, tak fyzickýmu, tak to možný je. Proč se ptáš? Zajímá tě snad psychologie?“ usmála se Yumemi.

Sice psychologie není úplně její obor, ale i tak byla velmi ráda, že se Kana o něco zajímá.

„Ne.. Tak to není. Já jenom...“ Kana se chvíli rozmýšlela co vlastně říct.

„Myslím že... zapomínám na něco.. Na něco velice.. Velice.. Důležitého..“ řekla.

„Může jít o nějaký druh ztráty paměti. Nebo je to možná uloženo někde, kde k tomu nemůžeš dosáhnout. Pojď za mnou, možná ti dokážu pomoci.“ usmála se Yumemi.

„Děkuju..“ řekla Kana a šla za Yumemi.

Koishi se vrátila domů, ale rychle zase musí zpátky. Dneska maj přece s Cirno a Kanou jít do těch lázní! To by mohla být švanda.

„Koishi, Okuu byla včera nepříčetná, jsem z ní vyčerpaná, dneska jí vezmi prosím sebou“ řekla Satori.

„Dobře sestro!“ usmála se Koishi.

Okuu zrovna hrála s Orin karty. Přesněji řečeno Texas Holdem. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to hra čistě o štěstí, není tomu tak. Největší silou v této hře je síla blafu. Síla vyvíjet co největší tlak na svého oponenta. A v tomhle byla Orin lepší jak Okuu, protože Okuu byla vždycky moc přímočará a měla dlouhé vedení.

„Okuuuuu“ zakřičela Koishi mezitím co skočila na Okuu. Skočila jí přímo na hlavu a tím, jak se začala Okuu kroutit kopla do stolu a celý stůl i s kartama spadl.

„Ale neee, můj pokeerrr“ zakřičela Orin a díky tomu se začaly rvát.

„Už je to tu zase...“ řekla unaveně Satori mezitím co upíjela svůj heřmánkovej čaj.

Následně vstala ze svého stolu a šla do vedlejší místnosti, odkud slyšela ty rány. Samozřejmě, že se praly zas kvůli nějaké blbosti. Karty? Říkala si Satori. Co jí to zas proboha učíš, Orin. Takhle bude mít v hlavě vymeteno ještě víc jak předtím. Říkala si.

Satori řešila takové věci prakticky každý den. Každý den, ať už to byla Okuu, nebo Orin, nebo Koishi, každý den někdo z nich vyvede nějakou blbost, která následně vede k rvačce, či nějakému podobnému problému. Pamatujete si na včerejšek. Jak Okuu šla hledat Koishi a mezitím málem odpálila celou oblast? Takové věci jsou u Satori na denním pořádku. Satori se s tímhle musí vypořádávat každý den. Proto je vždycky tak moc unavená. Není to vůbec jednoduchý úkol. Řešit takové věci každej den. Satori musí mít prakticky oči všude. Jinak by byla ona zodpovědná za to, co se stane. Protože Okuu a Orin jsou její mazlíčci. A Koishi pro změnu její mladší sestra. Byl to vůbec dobrý nápad jí posílat s Okuu?

„Sestřiiii“ zařvala Koishi mezitím co vyskočila na svojí sestru Satori.

Achjo. Říkala si Koishi.

---

Vracíme se kousek do minulosti. Do hodně brzkého rána. Marisa a Alice vešli do místnosti. Alice si sedla na sedačku, nasadila si brýle aby dobře viděla a dala na stůl knihu, kterou našla ležet na zemi v té laboratoři.

„Tak se na to podívejme“ řekla Alice.

Marisa si všimla knihy co Alice položila na stůl a přišla za ní.

„Ukaž ukaaaž“ snažila se Marisa dostat ke knize kterou momentálně obývala Alice.

„Ach jo, no dobře, budu to číst nahlas“ řekla Alice.

Alice otevřela první stránku a začla číst.

„Ahoj, koupila jsem si tento sešit abych sem mohla zapisovat všechno, co jsem během dne dělala“ přečetla Alice.

Na konci věty sice ještě bylo "hehe", ale to Alice odmítala přečíst.

„He? To je jenom nějakej deník? Já si myslela, že to jsou nějaké tajné vládní dokumenty! Achjoo“ řekla smutně Marisa.

„Počkej Mariso, tohle může být důležité. Možná díky tomu pochopíme její činy“ řekla Alice s vážností Marise.

„Však už je pryč. K čemu nám to bude?“ divila se Marisa.

„Achjo Mariso, ty dokážeš být někdy taková. Možná nebyla sama, víš... Může se stát, že na nás zaútočí někdo další.“ řekla Alice.

„To dává smysl! Ale tentokrát bych je zmydlila dřív, než by se k nám vůbec přiblížili, hehe.“ usmála se Marisa.

„No budiž, pokračuju“ řekla Alice a začala číst dál.

„Chtěla bych, aby zde byl nějakej důkaz toho, že jsem vůbec někdy žila. Vůbec nevím kdo jsem, nevím co je za den, kde to jsem? Ale to je jedno! Mám svůj sešítek a zabydlela jsem se v této opuštěné laboratoři co tu je. Ale u všech ďasů, v životě jsem ještě neviděla takové prostředí. Je toto vůbec reálné? Myslím ty malé holky s křídlama! Nikdy jsem nic takového neviděla!“ přečetla Alice.

„Malé roztomilé holky s křídlama? Vím co myslí. To budou víly, že jo, že jo? Hehe! Ty lovím každej den a určitě ty křídla maj všecky!“ začala se smát Marisa jako kdyby to bylo něco velkolepého, že dokáže porazit slabou vílu.

„Tohle je zvláštní. Mariso. Kdy sem ty dvě poprvé přišly?“ zeptala se Alice.

„Hmm, řekla bych že někdy před osmi lety?“ odpověděla Marisa.

„Jak?“ zeptala se zase Alice.

„Jak jako jak?? Prostě sem přijely nějakou svou futuristickou lodí“ odpověděla Marisa.

„Hmm, dobře“ řekla Alice a začla číst dále.

---

Chtěla jsem zjistit kdo jsem, proč existuju. A tak jsem cestovala skrz celou touhle krajinou. Bytosti v ní vypadali děsivě. A tak jsem se radši s nima ani nesetkávala. Abych byla přesnější, vyhýbala jsem se jim. Schovávala jsem se před nima. Když jsem viděla co dokážou, bála jsem se. Opravdu jsem se bála. Jedna po sobě střílela oheň a ta druhá... Vypadalo to jako disko koule, svítilo to všemi možnými barvamy. A tohle. I když se obě zmasakrovali až do takových extrému, že jejich obličej by se dal už těžko nazvat obličejem (přesněji řečeno, bojovaly spolu až do morku kostí), tak i tak druhej den spolu bojovaly znova jako kdyby se nic nestalo. Přitom jsem si to pamatovala, obě dvě tam ležely mrtvé se zakrácenou hlavou, s utrhlýma končetinama. Dokonce i jejich vnitřnosti byly vidět. Tak jak je to sakra možné? Chtěla jsem to zjistit, ale na to nebyl v té době moc čas. Musela jsem najít svůj smysl života. A tak jsem putovala dále. Pak jsem narazila na zvláštní papír. Bylo na něm napsaný něco ve stylu, že se bude konat soutěž a že vítězovi se splní jakékoliv jeho přání. Možná tam najdu odpovědi na své otázky! Tohle jsem si řekla a šla jsem tam, ale když jsem došla, tak jsem zjistila, že vítěz byl už dávno vybrán. Počkat... Ta holka. Nevypadá jako já? Nejsem to já? Říkala jsem si. Byla jsem si tím naprosto jistá, protože jsem se už několikrát viděla v odrazu vody a navíc v laboratoři, v které přebývám je zrcadlo, takže se v něm vídám prakticky každej den. Znamená to teda, že... Nevím. Ani teď když to píšu, nevím co to znamená. Jedno ale vím jistě. Vypadají spolu šťastně. Trošku jsem začala i závidět. Tento malý zármutek se postupně prohlubil ve větší a větší závist. Začala jsem je sledovat každej den. Bylo to čím dál horší a horší. Nemohla jsem to vydržet, ale něco mě stále nutilo se dívat na to jak jsou spolu šťastné. Chtěla jsem být v této pozici. Opravdu chtěla. Tak proč, proč, proč... Proč nemůžu. Proč nemůžu mít někoho jako ona? Proč já jsem ta, co je sama. Po určité době jsem si všimla, že ti dva tam nejsou a tak jsem se vydala do jejich lodě. Tam jsem zjistila něco, co jsem opravdu nechtěla vědět. Byla jsem formou jakéhosi experimentu. Přesněji řečeno, zjistila jsem, že jsem klon tamté osoby, co byla s tou profesorkou.

---

„Stoooop, pauza, pauzaaa!!“ zakřičela Marisa.

„Copak se děje?“ zeptala se Alice.

„Klon!? co je toto za příběh? Pamatuju si, že jsme bojovali proti svým klonům, ale všechno to byly jen panenky bez duše a navíc, všechny zmizely když jsme dohráli ten turnaj! Jak může existovat něco takového?“ zeptala se Marisa.

„Na to, že si ještě před chviličkou říkala, že si toho moc z té doby nepamatuješ, toho z tebe teďka hodně vypadlo“ usmála se Alice.

„Bylo tam řečeno, že byla výtvorem nějakého experimentu. To může znamenat prakticky cokoliv“ dopověděla Alice.

„Může to znamenat například to, že Yumemi chtěla vytvořit klon bez emocí, ale omylem bez svého povšimnutí vytvořila klon s emocema“ dále říkala Alice.

„Nebo to může znamenat, že to vůbec není její výtvor, mohla se do toho přimíchat třetí strana a něco udělat“ řekla Alice.

Marisa jí poslouchala a kroutila hlavou.

„To.. To je možný, ale proč by to někdo dělal?“ zeptala se Marisa.

„To je otázka..“ odpověděla Alice.