Kapitola 7.

Alice Margatroid

Část první: Plastická mysl

Jakmile Cirno doprovodila Kanu domů, šla zpátky za Letty. Doma už na Kanu čekala Ellen, nadšená, že může vidět zas svou krásnou "dceru".

Tak jakpak ses dneska měla?“ zeptala se Ellen mezitím co už měla nachystanou večeři.

„Pojd sedni si, povíš mi o tom u jídla“ usmála se.

Kana se usmála a přisedla si ke stolu. Na talíři byly smažená vajíčka, neboli volské oko. To je jídlo co se připravuje na pánvi a tak je celkem mastné. Obě začaly jíst.

„Tak Kaničko, můžeš mi o tom popovědět“ usmála se Ellen.

Kana spolkla kus smaženého vajíčka a začala mluvit.

„Seznámila jsem se s novýma kamarádkama“ řekla Kana.

„Ohh, jakýpak? Řekneš mi o nich něco?“ řekla nadšeně Ellen.

„Třeba ta jedna. Byla velmi vtipná. Občas mi přišlo, že neví o čem mluví“ zasmála se Kana.

„Ehehe, japkak se jmenuje tahle nová kamarádka?“ zeptala se Ellen.

„Cirno. To je její jméno!“ řekla Kana.

Ellen se usmála, usrkla trošku čaje. Byl to její oblíbený čaj. Jahodový čaj.

Jahodový... čaj? ... Co.. to? Ah...

Ellenin smích byl rázem pryč. Přešel jí mráz po zádech. V hlavě se jí vybavili vzpomínky, které by něměly existovat. Vzpomínky, co nejsou z tohoto světa. Nebo možná jsou, ale Ellen na ně jednoduše zapomněla. Nebo jsou opravdu z tohoto světa, ale někdo jí násilím vymazal paměť.

Jahoda...

Jahodová krize.

Oh ano.

Bylo to, jako kdyby se zastavil čas. Ellen věděla, že musí něco udělat.

Yumemi, co to děláš? řekl nějaký hlas.

Tohle je nebezpetné, nech toho! řekl opět nějaký hlas.

Yumemi, ne!!

Vy jste neposlouchali mě! Já nebudu poslouchat vás!

Nech toho, tohle už je přes čáru. Yumemi! Domluvme se, prosím!

Ne! Magie existuje. Dokážu vám to teď a tady!!!

Yumemi ale pokračovala dál. V něčem, co ostatní považovaly za nebezpečné. Čeho se ostatní báli. Mysleli si, že to vyústí v katastrofu. Bylo zde 7, ne 8 lidí co se jí snažilo zastavit. Ale nikdo, ani její milovaná kolegyně jí nedokázala zastavit.

Prosím, už stačí. Ublížíš jí!

Tentokrát to byla Ellen, co to řekla. Ale tam vzpomínky končí. Co se to děje. Komu ublíží? ??? Co to sakra je?

Ellen! Ellen!

Slyšela jakési zvuky.

Když tyhle vzpomínky skončily. Vrátila se zpátky do reality. Kana na ní starostlivě koukala, jestli s ní něco není. Ellen uronila z jednoho oka slzu a prázdně koukala před sebe. Čeho to byla svědkem? Je tohle to, čemu ostatní říkaj deja vu?? Asi ne. Tohle byl úplně jinej pocit. Bylo to tak reálný, ale nikdy se to nestalo. Byla to neexistující vzpomínka.

„Ellen! Konečne při vědomí!“ objala Kana Ellen.

„Tolik jsem se o tebe bála, najednou si přestala mluvit a upustila si hrníček z ruky a prostě nevěděla jsem co se s tebou děje!“ řekla Kana

Ellen se konečně vzchopila a podívala se pod sebe. Pod ní ležel rozbitý hrníček a rozlitej čaj. Co to semnou sakra je? řekla si Ellen. Nemohla sama sobě uvěřit, že ztratila hlavu kvůli jakésimu jahodovému čaji.

Ale, stále nemohla zapomenout na ten pocit. Na ten pocit, který měla před chvílí? Co to sakra bylo? Yumemi? Není to ta učitelka? Možná bych měla za ní zajít, nemám z toho absolutně dobrej pocit.

„Promiň, asi jsem příliš unavená. Pojďme spát jo?“ řekla Ellen držící se za hlavu.

„Dobře!“ usmála se Kana a šla do postele.

Ellen si taky lehla. Ale nebylo to vůbec příjemný. Co to bylo sakra za vzpomínky a proč se jí vybavily zrovna teďka? Nic nedává smysl. Nic, nic, nic. Musím se vzchopit. Nemůžu nechat aby mě Kana takto viděla. Musím být pro ní vzorem. Teďka se vyspím a během noci na všechno zapomenu! Řekla si Ellen a šla spát.

Obě dívky usly.

---

Kana se procházela pustým. Nikde nebylo ani živáčka. Kana hledala nové místo k životu. Přišla o svůj domov. Její domov byl opravdu zábavnej, ale po nějakém čase jí přestaly lidi v tom domě dávat pozornost. Bylo to vlastně takové velké sídlo. Sídlo na jakémsi ostrově. Kana zapomněla jméno tohoto ostrova. Ale byl to ostrov odříznutej od zbytku světa. Lidi co tam přicházeli a odcházeli, po staletí byli ze stejné rodiny. A Kanu už moc dobře znali.

Kana si ze začátku dělala zábavu jako poltergeist tak, že děsila lidi, ale to jí po nějaké době přestalo bavit. Cítila se osamělá. A jelikož si na ní už lidi zvykli, přestali jí věnovat pozornost. To této osamnětlivosti přidávalo na intenzivitě a Kana se tedy rozhodla tento ostrov opustit. Jako poltergeistka samozřejmě uměla lítat. Takže přelítla oceán jakoby nic.

Jakmile se ocitla na pevnině, neviděla nic. Řekla si, že to byl možná špatnej nápad. Možná měla na tom ostrově zůstat. Měla tam aspoň lidi, co jí znaj. Mohli jí vidět, protože v ní věřili. Ale tady, kdo ví, jestli tu někoho najde. Kana tedy šla. Šla dál a dál.

Uběhlo několik dní. Kana začla litovat, že opustila ten ostrov. Myslela si, že když ho opustí, tak najde štěstí, ale nenašla nic. Kana se posadila na zem a začala brečet. Když v tom se u ní objevil dopis.

          ______________________________ 
         / \                             \.
        |   |    Pořádáme velký turnaj   |.
         \_ | v naší úžasné futuristické |.
            |            lodi            |.
            |                            |.
            |                            |.
            |        Vítěz dostane,      |.
            |              to            |.
            |         co si přeje!       |.
            |                            |.
            | Dostavte se co nejdřív ♥ ♥ |.
            |                            |.
            |       Yumemi Okazaki       |.
            |                            |.
              |   _________________________|___
               |  /                            /.
              \_/____________________________/.

Tohle tam bylo napsaný. Kana si nad tím popřemýšla. Co si přeju? Řekla si. Dají mi i důvod k žití? Pomyslela si. Měla bych to zkusit! Rozhodla se.

A tak Kana šla hledat tuhle futuristickou loď kam se měla dostavit. Hledala asi 5 hodin v celém okolí a narazila na svatyni. Svatyni Hakurei.

---

„He, svět snů? Něco takového existuje?“ řekla s výsměchem Marisa.

„Samozřejmě, že ano. A ne jenom jeden.“ usmála se Alice.

Obě si rychle uvědomili, proč tu vlastně jsou. Podívali se na Okuu.

„Ohh, řekneš nám teda něco?“ zeptala se Alice.

Alice samozřejmě podezřívala Okuu, ne jenomže na ně zaútočila, ale hlavně by na povrchu neměla co dělat. Její nukleární síly jsou až moc silné a bylo jenom velké štěstí, že se jí podařilo jí zajmout. Kdyby to byla hra a měla by jenom o jedno číslo menší štěstí, znamenalo by to fyzickou újmu, nebo dokonce smrt pro Marisu a Alice. Měly to štěstí, že je Okuu pako.

„Hehe, já nevím o čem to mluvíte, necháte mě prosím jít? Musím najít Koishi!“ řekla Okuu.

Koishi? Řekla si Alice. Když o tom tak přemýšlím. Koishi a Okuu jsou vlastně kamarádky. Takže není neobvyklé, že jí Okuu šla hledat. Ale v první řadě, proč jí šla hledat ven? Nebyla Koishi s ní vždycky v podsvětí? Tohle přišlo Alice velice zvláštní a rozhodla se zjistit víc informací.

Když se Marisa chystala říct něco jako "Hej, měly bychom jí pustit ven. Hledá jenom svojí kamarádku" tak jí Alice zarazila a zeptala se Okuu.

„Proč bys chtěla hledat Koishi venku? He? Myslíš, že ti uvěřím takovou jednoduchou lež? Koishi? Venku? Co by dělala taková holka bez kritického myšlení a kamarádů venku? Té musí být nejlíp jedině v podsvětí!“ řekla Alice.

To bylo nejspíše trošku moc, protože to vypadalo, že to trošku nakrklo Okuu. Ale nemohla dělat v momentální chvíli nic.

„To by stačilo“ řekl nějaký hlas za nima.

Byla to Satori Komeiji. Starší sestra Koishi Komeiji a páníček Utsuho Reiuji.

„To, že jste zajmuly mého mazlíčka je jedna věc, ale nikdo se do mé sestry pouštět nebude!“ řekla naštvaně Satori.

„Nevím o co vám dvěma holkám jde, ale..“ chtěla říct, ale něco jí zarazilo.

Podívala se hluboko do očí, Alice.

„Oh... Tak tohle... O tohle vám jde, chápu chápu. Je zde něco víc?“ řekla Satori.

Alice se snažila naznačit Marise, že by měly vypadnout, protože je si naprosto vědoma toho, co Satori dokáže. Ale Marisa tohle varování nezaregistovala a když už ho zaregistrovala, tak se už na ní dívala zamyšleně Satori.

„Ohh, copak to vidím“ řekla Satori.

Satori totiž umí číst myšlenky. A ne jen tak ledajaký. Dokáže přečíst protivníkovo srdce. Dokáže cítit to, co člověk cítí v podvědomí. Satori objevila v Marisinine podvědomí něco zajímavého.

„V tvém srdci se nachází temnota. Byla to závist, co?“ řekla Satori.

Když to Marisa uslyšela, zareagovala na Alicinino varování a utekla společně s Alice pryč.

„Hmm, zapomněla jsem té dívce říct, aby si na ní dávala pozor, když k ní chová takové city. Nevadí. Ne že by to byl můj problém. Okuu, není ti nic?“ rozvázala Satori Okuu.

Okuu naštěstí nic nebylo a Satori to moc dobře věděla. Zeptala se jenom pro jistotu. Satori ty dvě holky moc dobře znala, tu druhou sice jenom po hlase, ale znala.

Kdysi dávno se totiž utkaly v souboji, který prohrála. Záměrně. Bylo to v době, kdy Okuu získala sílu bohyně slunce. Yatagarasu. Byla obdařena touto silou bohyní z nedaleké svatyně. Svatyně Moriya? Yeah. Tam si Koishi chodila často hrát. Satori si na to vzpomněla. Nikdy však neměla ráda bohyni této svatyně. Kanako Yasaku. Byla to bohyně které šlo jenom o víru a snažila se k tomu využít Okuu.

Okuu bylo ale jen hloupé zvíře. A hloupé zvíře co dostane sílu slunce. No, nemohlo to dopadnout víc tragicky. Proto se nechala porazit Reimu a Marisou. Protože sama by Okuu porazit v souboji nedokázala. Věřila těmto dvěma. Satorinina síla totiž nespočívá v brutální síle a magii. Její síla je přečíst protivníkovo srdce a mysl. Proto je Okuu její přirozený nepřítel. I když jí přečte srdce a mysl, je jí to k ničemu. Protože Okuu je jen blbej pták. Proto to radši nechala na těch dvou.

Okuu bylo ale jen hloupé zvíře. A hloupé zvíře co dostane sílu slunce. No, nemohlo to dopadnout víc tragicky. Proto se nechala porazit Reimu a Marisou. Protože sama by Okuu porazit v souboji nedokázala. Věřila těmto dvěma. Satorinina síla totiž nespočívá v brutální síle a magii. Její síla je přečíst protivníkovo srdce a mysl. Proto je Okuu její přirozený nepřítel. I když jí přečte srdce a mysl, je jí to k ničemu. Protože Okuu je jen blbej pták. Proto to radši nechala na těch dvou.

---

To se stalo, ale daleko v minulosti. Vraťme se do přítomnosti. Marisa společně s Alicí utekly radši pryč z jejího vlastního domu a vydaly se ke svatyni

„Mariso, to si fakt nepamatuješ na svět snů? Svět kde jsme se poprvé setkaly?“ zeptala se Alice.

Marisa se na ní podívala s úšklebkem.

„Nebyl to náhodou Makai? V tom světě snů jsme se setkaly až o několik měsíců později“ řekla Marisa.

Alice se zarazila. Vždyť má Marisa vlastně pravdu. Setkaly se už i předtím. Akorát to byl tak moc krátkej souboj, že na něho už zapomněla. Jakože, byla poražena během okamžiku. Snažila se získat přízeň svojí matky, Shinki tím, že porazí vetřelce, ale byla poražena ani né během minuty. Jak frustrující! Jak strašně frustrující! Říkala si v té době ještě malá Alice.

„Jo, máš pravdu ehehe, setkaly jsme se už předtím“ usmála se Alice.

„Alee, i tak mě to překvapilo, víš“ pokračovala Marisa.

„Naše druhé setkání, přišla si mi jak úplně jiná osoba.“ řekla.

„Nepřipomínej mi to, byla jsem jen hloupé dítě, nevěděla jsem, čeho je ten grimoár schopný.“ řekla Alice mezitím co zavzpomínala na staré časy.

Na svou minulost na kterou nerada vzpomíná, ale plně si uvědomuje, že díky ní je tím, čím je dnes a tak si jí uchovává hluboko v srdci. V ten moment jí napadlo. Marisa je jediný člověk kterému může věřit. Marisa je jediný člověk, který s ní zůstal až do poslední chvíle.

„Hele, Mariso.“ řekla Alice.

„No?“ zeptala se Marisa.

„Napadlo mě, že by bylo možná pro nás obě lepší. Kdybys věděla o mé minulosti“ řekla Alice.

Marisu to trošku zaskočilo. Alice nebyla zrovna ten typ člověka, co by otevřeně mluvil o své minulosti. Vždycky se tomuto tématu naprosto výhýbala. Marisu to sice zajímalo, jakou minulostí si její nejlepší kamarádka musela procházet, ale naprosto respektovala to, že o tom nechce mluvit.

„Co tak najednou?“ usmála se Marisa.

„Jsi moje nejlepší kamarádka“ řekla Alice i když její tvář říkala, že pro ní Marisa znamená něco víc, než jenom "kamarádka".

„Chci abys o mně aspoň ty věděla“ začervenala se s úsměvem Alice.

„Dobřee, Alice, ale. Hehe. Mám jednu podmínku“ řekla s úsměvem Marisa.

„Jakou?“ zeptala se Alice. Jelikož opravdu nevěděla o jakou podmínku by mohlo jít.

„Hehe, poslechneš si pak něco o mé minulosti, platí?“ nabídla.

Marisa v tom totiž nechtěla být sama. Bylo by jí to trapné a tak si určila takovou podivnou podmínku.

„Dobře, Mariso. Bylo by neslušné, kdybych mluvila jen o sobě a nevyslechla i tebe. Můžeš mi pak říct vše co budeš chtít. Teďka už mě ale nech vyprávět“ řekla Alice.

„Toto je příběh o tom, jak jsem se dostala do Makai. Do světa překypující magií a taky do mého momentálního domova“

Část druhá: Tajemství magie

Před několika lety, kdy Reimu ještě žila, Alice Margatroid bylo ještě malé dítě. Byla to obyčejná holka co měla ráda panenky a ráda si s nima hrála. Žila se svou maminkou. Svého tatínka sice nikdy nepoznala, ale bylo jí to jedno. Myslela si, že její maminka je ta nejlepší na světě. Nic víc si nemohla přát. Tohle všechno se mělo ale jednoho dne změnit.

Alice nastoupila na základní školu. Bylo to pro ní nové prostředí. Nikoho tu neznala a všichni tu pro ní byli noví. Do mateřské školky nechodila. Její mamka si myslela, že z nějakého důvodu to pro ní není úplně vhodné. A tak Alice trávila většinu svého času doma. Naučila se ve svých pěti číst a tím pádem četla knížky. Hodně knížek. Hlavně o magii.

Magie jí hodně zajímala. Alice bylo ale chytré děvče. Věděla, že nic takového jako magie na tomto světě neexistuje, ale přesto tomu chtěla věřit. Magie je něco, s čím člověk dokáže udělat absolutně cokoliv. A hlavně dokáže lidem přičarovat úsměv na tváři. Její maminka trpěla depresama. Alice chtěla věřit, že existuje magie, která by tento stav, ve kterém se její maminka nachází, dokáže vymazat. A tak se oddala studování fiktivní magie.

Její druhej koníček bylo tvoření panenek. Díky tomu, že nechodila do školky, neměla s kým moc komunikovat a se svou maminkou mluvila málokdy. Nechtěla jí otravovat. Nechtěla nějakým způsobem zranit její city. Věděla jak moc se trápí. Nevěděla sice proč. Ale stačilo jí to vidět. Jedou v noci si totiž Alice šla pro lahev vody do kuchyně. A jelikož maminka má pokoj hnedka vedle kuchyně. Slyšela co se v tom pokoji dělo.

Její maminka brečela. Prosila boha o pomoc a slitování. Alice už v tak mladém věku věděla, co se mohlo stát. Nejspíš to bylo kvůli jejímu otci. Její otec je opustil, když ještě byla malé miminko. Maminka toho muže jehož neznala a kdo byl jejím otcem asi hodně milovala. Bylo to tak bolestivé to slyšet. Alice se ujistila, že nebyla zpatřena a šla zpátky do pokoje, přemýšlející co může udělat. Začala se učit číst z pohádek, kde našla hodně zmínek o magii a lásce a díky tomu se začala učit magii.

Zpátky ale k druhému koníčku. Díky nedostatku interakce se společností si Alice začala tvořit imaginární kamarádky. Panenky. Začala se učit šít a dávala jim i dokonce jména. Přemýšlela, jestli by je bylo možné pomocí magie oživit. I kdyby bylo, existuje vůbec magie? Alice sice znala odpověď na tuto otázku, ale i tak se rozhodla věřit. Rozhodla se věřit tomu, že něco takového musí existovat.

Po jednom roce intenzivního učení magie a šití nastoupila Alice na základní školu. Jak už bylo řečeno, bylo to pro ní kompletně nové prostředí. Všechno co se zde nacházelo bylo pro ní úplně nové. Po těch několika letech osamocení byl pro ní velký šok, být s tolika lidma na jednom malém uzavřeném místě zvaná třída. Byla tam s 29 jinýma dětma. Ovšem, díky dlouholeté izolaci ze světa nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.

Do třídy vstoupil jejich třídní. Byl to první den jejího života, co byla bez své matky. Měla o ní velkej strach. Začala brečet. Její maminka pro ní byla všechno co kdy měla. Je pro ní celej její svět. A teď. Je bez ní. Co si jenom počne. Když si všimla, že její slzy jsou celkem viditelné a všichni na ní koukají. Tak radši hnedka přestala.

Učitel začal úvodní hodinu. Úvodní hodina sloužila hlavně jako seznámení se s ostatníma žákama. Učitel udělal proslov o pár nepodstatných věcech, na které Alice nebrala vůbec žádný zřetel. Přišlo jí to totiž naprosto zbytečné. Radši si četla dál svou knihu o magii. Tentokrát četla o přivození neživých věcí k životu, protože je to věc, co jí v momentální chvíli zajímala ze všeho nejvíc.

Její vrstevníci to nebrali zrovna dvakrát moc pozitivně a jelikož usoudili, že se s ní asi bavit nejspíš nedá, tak jí začali úplně ignorovat. Alice to nijak neštvalo. Nemyslela si, že bude mít nějakej užitek z toho, když se začne bavit s lidma, které ani nezná.

Uběhlo několik dní. Učitel si začal všímat, že Alice je až moc chytré děvče. Vypočítalo jakýkoliv příklad, umělo perfektně číst a vědělo toho hodně o světě. Vypadalo to jako kdyby školu vůbec nepotřebovala. Všechno totiž věděla. Učitel jí teda nechal si číst její knížky o magii a pozval její matku na schůzku.

Matka z toho byla překvapená. Vůbec nevěděla, že je Alice tak moc chytrá. Nejspíš proto, že jí nevěnovala moc pozornosti. Všechno co mohla dělat bylo ležet a brečet, mezi tím, co její dcera se vyučovala. Cítila se tak moc zbytečná.

Učitel jí navrhnul, že by mohla přejít na školu pro nadané děti. Matka přistoupila k tomu, že je to dobrý nápad a tak Alice o několit týdnů později přestoupila na jinou školu. Byli tam zase nový lidi, pro Alice nebyli moc rozdílní, jak ti, co potkala minule. Jinými slovy, neměla fakt vůbec žádný zájem o socializaci se s lidma i když by byli stejně inteligentní co ona.

V první řadě vůbec nešlo o inteligenci. Alice prostě měla až moc volnýho času a nevěděla co se sebou, tak začla číst různé knížky co našla doma. Prvně jí to moc nešlo, ale po asi dvou dnech rozumněla tomu, co se kde píše. Někdy úplně nerozumněla kontextu, ale po několika týdnech, co se věci začali v knihách opakovat naprosto chápala, co se v daných knihách píše a co to znamená.

Druhý den po nastoupení si Alice vzala svou knihu čar a kouzel do školy aby mohla číst o přestávkách. Tahle škola totiž nebyla jako ta minulá. Byla o hodně přísnější. Jakmile přišla velká přestávka na svačinu. Alice vytáhla knihu a začla si číst. Toho si všimly dvě její spolužačky a přišly k ní.

Dvě holky stály před Alice lavicí. Koukaly na ní s úšklebkem. Alice si jich snažila nevšímat a četla dál. Ty holky ale stály o její pozornost.

„Hej ty!“ řekla jedna z těch holek.

Alice na toto vůbec nezareagovala. Nechtěla vůbec žádný kontakt se světem. Nemyslela si, že to nějak pomůže jejímu cíly. Proto se rozhodla, že bude tyto holky ignorotovat a bude číst dál.

Ty holky z toho samozřejmě moc nadšené nebyly. Přišly sem z toho důvodu, že chtěly mít od této chuděrky která se s nikým nebaví pozornost. Ale ta pozornost nepřišla. Ta holka se na ně ani nepodívala. Jako kdyby je neslyšela. Věděly však, že je moc dobře slyšela, protože na uších nic nemá a oni promluvily dostatečně nahlas. S tímto vědomím to zkusily ještě jednou.

„Copak neslyšíš, mluvíme na tebe!“ řekla znova jedna z těch holek.

Alice na ně znova nijak nereagovala. Přišlo jí zbytečné na tohle reagovat. Ztráta času. Každá sekunda je drahocená. Každou sekundou se mé matce prohlubují deprese. Říkala si.

Jednu z holek to už začalo štvát. Násilím jí vzala knihu a držela jí u sebe. Když si jí chtěla Alice vzít zpátky, tak tu holku něco napadlo. Škodolibě se usmála a hodila tu knihu druhé holce. Začala si říkat. Proč jí toto sakra nenapadlo dřív? Takhle si tu pozornost té holky získá přece líp. K přehazování se přidaly další holky.

Hahahahaha! To je ono! Místo toho, aby si takhle trapně a nedůstojně žádala o pozornost, mohla si jí prostě získat takovýmto způsobem. Fakt. Byla to zábava. Dokonce i ostatní se přidávaly. Hehehe. Tohle by mohla dělat každej den. Tohle je přesně to, co si tahle kráva co s náma nemluví a dělá, že je chytřejší jak my i když jsme obě ve škole pro nadané, zaslouží.

Stejně za to můžou moji rodiče co mě sem poslali. Nikdy jsem tu nechtěla být. Nikdy. Chtěla jsem chodit do normální školy. Ale jenom proto, že jsem o trošku chytřejší jak ostatní, a že mě můj otec opustil neznamená, že si semnou může matka dělat co chce! Říkala si.

Byla to její jediná forma zábavy. Doma to pro ní bylo peklo. Její matka na ní furt křičela. Za každou maličkost co udělala, dostala seřváno. Chtěla tím pádem pozornost. Ale takovou aby se cítila jako vítěz. Tudíž od holek, od kterou tu pozornost získala hned to nebrala jako výhru. Chtěla pozornost od specifické osoby. Oh ano. Od téhle holky, které se objevily slzy v očích. To jí patří. Nemá být tak nafoukaná.

Hahahahahahaha. Víc. Víc. Nandejte jí to. Říkala si ve své hlavě.

Alice to rozesmutnilo. Měla slzy v očích. Ne, kvůli tomu. Že by jí snad sebrali knihu. Bylo to něco víc. Vůbec nevěděla v jaké situaci se nachází. Jak na tohle má reagovat? Jak?

Jedno však bylo jasné. Ta holka co jí vzala tu knihu. Ta holka právě ohrožuje její dobrou budoucnost? Proč to dělá? K čemu jí tohle všechno je? Uspokojuje jí snad cizí neštěstí?

Alice se na tuhle scénérii dívala už půl minuty a začalo jí to štvát.

„Vrať to!“ řekla naštvaně.

Z obličeje jí během té půlminuty úplně zmizel smutek a v momentální chvíli to byla čistá zloba.

Ta holka se na ní podívala s úšklebkem. Nic ani neřekla. Prostě se na ní dívala a vysmívala se jí do obličeje.

Alice nevěděla co má dělat. Nejspíš zde není způsob, jak normálně získat tu knihu zpátky. Musela využít nějaký nenormální způsob.

„Hahahahahaha, vidíte to? Není to zábava“ zasmála se a otočila se k dívkám.

Alice mezitím přemýšlela, jak tu knihu dostat zpátky. Normálně to asi nepůjde. Vytrhnout jí to z ruky asi taky ne. Není moc fyzicky silná totiž. Tak jak? Jak by mohla získat tu knihu zpátky? Jakým způsobem? Jaký postup má využít?

---

„Už jsme tady“ řekla Marisa.

„Dobře, Mariso. Dokončím ten příběh později. Tohle je důležitější“ řekla Alice.

Najednou se obě podívaly před sebe a zůstaly v šoku. Před nima stála zdevastovaná svatyně. Obě stály před tou svatyní v šoku. Co to mohlo znamenat? Jak se tohla proboha stalo? Tohle nemohla být nějaká bouřka. Něčeho takového přece nemůže být bouře schopná. Tohle musela být práce jiné živé bytosti. Ne jen, že byla zdevastovaná. Byly vidět známky po výbuchu. Ale kdo to mohl způsobit? Jediný kdo je něčeho takového schopen je Utsuho Reiuji, ale ta to být nemohla. Tak kdo sakra?

„Mariso, myslíš si to stejné co já?“ zeptala se Alice.

„Tohle mu neodpustím!! Všechno co se snažila Reimu chránit teď přišlo vniveč“ odignorovala Marisa Alice a mluvila si pro sebe.

Pro Marisu byl toto šok větší jak pro Alice. Marisa strávila celé ty roky hlavně s Reimu. Furt byly spolu. Snažila se být jako ona. Silná a chránit ostatní. Když zjistila, že nemůže být jako ona, tak se jí snažila aspoň pomáhat.

Byla velmi naštvaná. Reimu jednoho dne zmizela. Rozhodla se, že bude chránit její tradice a sny. Ale zanedlouho zjistila, že to nejde. Nemá síly kněžky svatyně. Nemůže udržet bariéru. Marisa se tedy rozhodla každej den navštěvovat svatyni aby zjistila jestli je v pořádku.

„Vypadá to, že neuběhla dlouhá doba od toho, co ta svatyně byla zničená“ řekla Alice.

„Tohle je moc...“ řekla Marisa.

Alice se jí snažila vermohoucí uklidnit, ale nešlo to.

„Říkáš, že byla zničena chvíli předtím, než jsme sem došly, jo?“ zeptala se Marisa.

Alice jenom kývla hlavou.

„To znamená, že viník nebude daleko!“ vykřikla Marisa, vzala koště do ruky a vylítla do vzduchu.

Alice, jelikož není člověk, ale mág, mohla vyletět s ní.

„Mariso počkej! Tohle je možná přesně to, co po nás nepřítel chce!“ vykřikla na ní Alice.

Marisa byla totiž vysoko ve vzduchu a Alice chtěla aby jí slyšela.

Marisa jí naštěstí slyšela a odpověděla.

„A co jako? To nemění nic na tom, že musí být nedaleko, a že tohle je naše jediná šance, jak ho najít“

„Copak ty nechceš vědět co se stalo s Reimu? Kde je?“ pokračovala Marisa.

Alice letící za ultrarychlou Marisou odpověděla.

„Samozřejmě, že chci Mariso! Ale tohle není řešení! Náhodným pobýháním necháme našeho nepřítele jenom uniknout! Musíme se zamyslet nad jinýma možnostma. Jinak nepřítele nikdy nechytíme.“

„Možná právě teď nás náš protivník právě sleduje a plánuje jak před náma uniknout. Podívej se kolem sebe! Všude jsou trosky a pokud ne, jsou tam stromy! Je velice jednoduché utéct z našeho vzorného pole.“ pokračovala Alice.

„Ale víš. Já mám panenky. Ty nám můžou pomoci. Rozmístím svoje panenky do všech směrů a pokud tu náš nepřítel stále někde je v našem okolí. Tak ho ty panenky najdou. Není to snad lepší způsob jak najít našeho protivníka?“ ještě dodala Alice.

Marisa se nad tím zamyslela a podala rychlou odpověď.

„Dobře Alice, rozmísti svoje panenky všude po okolí. To ale neznamená, že našeho nepřítele nechci najít sama!“

Alice se usmála.

„Dobře, Mariso“ řekla, a nechala svoje panenky prohlídnout okolí.

Marisa taky pokračovala v hledání. Jejich vzorné pole se díky panenkám mnohonásobně zvětšilo. Teď jim nemůže jejich nepřítel uniknout. Tohle je šachmat.

Šachmat pro nepřítele. V tento moment byly všechny cesty zablokované. Nepřítel neměl kam jít. Jinými slovy. Panenky nyní odkryla všechna skrytá místa. Nyní už Alice určitě zná pozici nepřítele! Panenky totiž obhlíží okolí v radiusu jednoho kilometru.

Samotná Marisa si to uvědomovala. S očekáváním kde nepřítel je se otočila na Alice a chtěla se zeptat kde je nepřítel?

To co ale viděla v očích Alice mluvilo za vše. Tohle nebyly oči někoho kdo věděl, kde je nepřítel. Tohle byly oči někoho, kdo si myslel, že správně uhádl odpověď, ale i tak selhal. Oči zklamání. Oči zapírání.

„Co to sakra...“ řekla vystrašeně Alice.

Vypadala opravdu hodně, ale fakt hodně nervózně. Marisa za ní přiběhnula a chytnula jí za rameno.

„Copak vidíš?“ zeptala se Marisa.

Alice z toho šoku vůbec nemohla mluvit. Marisa si nebyla jistá tím, jestli je šokovaná z toho, že vidí někoho, koho třeba považuje za přítele, nebo je to kvůli něčemu jinému. Marisa se zeptala ještě jednou.

„Alice, tohle je extrémně důležité... Co tam sakra vidíš?“ zeptala se Marisa.

„Ta... Holka...“ z celého toho šoku nemohla Alice mluvit.

„Jaká holka? No taaak, Alice, vymáčkni se proboha“ řekla Marisa doufající, že nějak odlehčí situaci.

V očích Alice byl stále vidět pohled zapírající osoby. Alice si však rychle uvědomila v jaké situaci se nachází a nahlas řekla.

„Ta poltergeistka kterou si jednoho dne měla ve svém obchodě je možná v hrozném nebezpečí!!!“ zařvala Alice.

Bylo vidět, že to myslí naprosto vážně.

„Alice, uklidni se! Vysvětli situaci normálním racionálním způsobem. Tohle nejsi ty!!“ pokusila se Marisa uklidnit Alice.

„Dobře... Omlouvám se“ řekla Alice po té co si díky slov Marisy uvědomila, že se chová neracionálně.

Být to kdokoliv jiný. Alice by si z toho nejspíš příklad nevzala. Jediný komu může na tomto světě věřit je Marisa.

Alice si odkašlala a vysvětlila v rychlosti situaci.

„Takže... V okruhu jednoho kilometru kromě nás nikdo není. To může znamenat jediné. Nepřítel zničil svatyni jenom aby nás odlákal od jeho pravého cíle. Chtěl abychom veškerou magii soustředily jen na tohle místo. To znamená, že v moment co tuhle svatyni zničil, tak už byl někde jinde“ řekla Alice.

„Počkej Alice, o čem to sakra mluvíš?“ zeptala se s udivením Marisa.

„Mariso, pamatuješ si jak jsem ti říkala o tom Grimoáru?“ zeptala se Alice.

Marisa na to jenom kývla hlavou, že ví.

„Musíme se vrátit. A to okamžitě! Ta holka... Ta holka je právě teď možná ve velkém nebezpečí“ řekla Alice.

Část třetí: Dívka smrti

Co mám jako udělat? Jaké mám možnosti? Řekla si Alice.

To je přece jasné. Oni ohrožují život mojí matky. Říkala si Alice.

Tu jednu holku právě napadlo vytáhnout zapalovač a ukázat Alice trošku strachu. Trošku strachu, že její milovaná knížka lehne popelem.

Hehe, tohle bude ještě sranda. Říkala si ta holka.

To ale ještě nevěděla, že je to jedna z posledních věcí na kterou kdy pomyslí.

Alice zmizela z jejího vzorného pole! Úplně se jí vypařila před očima. Kde sak-ra je??

Z toho šoku upustila tu knihu, kterou chtěla spálit. Kniha spadla pomaličku na zem, nepoškozena. Bum! Byla na zemi.

Najednou ta holka ucítila takovej pocit tepla. Když se podívala pod sebe viděla rudo. Její spolužáci a spolužačky zamrzli strachem. To co viděli byla jako nějaká scéna z filmu. Ta holka se podívala na zdroj tè zvláštní bolesti na své hrudi. Byla to Alice. Alice jí svou jehlou propíchla hruď. Z její hrudi tekla krvavě červená. Byla to jenom sekunda, jenom sekunda a krev potřísnila podlahu. Všude. Opravdu všude byla krev. A to nebyl konec. Protože krev jen a jen přibývala. Alice trefila tepnu blízko srdce. Takže to nebylo tak, že by ta krev tekla. Ale přímo stříkala jak z vodotrysku.

Než se ta holka stačila vzpamatovat. Alice jí svýma jehlama začala propichovat dál. Propíchla jí obě oči. Stalo se to všechno tak rychle. Nikdo na tohle nestačil zareagovat. Nikdo se jí nepokusil zastavit. Ta holka začala řvát. Ještě aby ne. Ta bolest byla neskutečná. Ale už bylo pozdě.

Připravená o zrak nevěděla, kde Alice je a ani jí to nezajímalo. Nejvíc jí teďka trápila ta obrovská bolest. To jí ale trápilo jenom na chviličku, protože poslední co Alice udělala bylo to, že jí vrazila nůžky co používá na nitě hluboko do krku. Ta bolest na kterou myslela byla poslední myšlenka která jí kdy napadla.

Z jejího krku vytřísknul další vodotrysk krve. Alice trefile krční tepnu. Už ani nemohla řvát. Její tělo spadlo na zem. Vypadalo to, že je už konečně pryč. Jediný co tu po ní zůstalo bylo její tělo a krev co všude stříkala po místnosti. To však Alice nestačilo. Vůbec to neukojilo její hněv. Její hněv Podívala se po třídě. Jení krásný bílý obleček se proměnil na krvavě rudou. Ještě aby ne. Byla to opravdová krev a taková krev se fakt velmi dobře do bílého oblečení vsákne. I její krásná bílá tvář byla celá od krve.

Když se podívala po třídě, rozhodli se radši všichni utéct. Alice to bylo úplně jedno. Vzala do rukou další jehlu a rozpárala té holce břicho. Teda už to nebyla holka, ale pouhá věc která byla v minulosti holkou. Je to mrtvola. A Alice chtěla z naštvanosti tuhle mrtvolu co nejvíc zdevastovat. Ačkoliv se už jenom jedná o mrtvolu, co nemůže už žádným způsobem Alice ublížit, Alice v ní stále viděla toho predátora který se snažil vzít život její matce.

Vzít život její matce říkáte si? Však se jenom pokusila jí vzít knížku. Ale Alice to viděla jinak. Alice v té knize viděla naději. Naději pro svou matku. A ona se tu naději snažila vzít. Snažila se jí vzít a spálit.

Vzít a spálit.

Tohle Alice nemohla nechat jen tak. Proto začala jednat okamžitě, co si všimla zapalovače v její ruce. Už to nemohla řešit mírumilovnou cestou. Musela to vyřešit radikálně. Kdyby to nezačala řešit ihned, kdo ví co by se stalo. Možná by tu knihu opravdu spálila. Hledala tu knihu tak dlouho aby mohla své matce pomoci. Ostatní z toho maj srandu. A ona by z toho před nějakou dobou měla nejspíš srandu taky, protože věděla, že magie neexistuje a každý kdo v ní věří je idiot.

Ale!

Byla to její jediná naděje. Jediná naděje jak zachránit život svojí matce. Jiná možnost neexistovala. Zkoušela všechno. Zkoušela místo ní uklízet. Zkoušela jí říkat vtipy. Zkoušela jí zlepšit náladu tím, že jí nakreslí obrázek. Šila jí trička s láskyplnýma citátama. Nic nepomohlo! Vypadalo to, jako kdyby byla každým dnem slabší a slabší a Alice se už nemohla spoléhat jenom na věci které lidstvo považuje za racionální. V té tobě přešla do magie.

Magie by měla být všemohoucí. Měla by vytvořit úsměv na tváři. Rozveselit každou osobu, každou živou entitu co je nějakým způsobem smutná. Magie je láska. Bez lásky není možné vidět magii a naopak. Kombinací magie a lásky se může svět proměnit v krásné místo bez smutku a zoufalství. V tohle chtěla Alice věřit. Proto zaútočila. Protože se jednalo o ohrožení tohoto snu.

Ale teďka už to nebylo jenom o tom, že chtěla zachránit svůj sen. Teďka to byla čistá zloba. Alice stále podala do ní svýma jehlama. Nůžkama jí protočila v hrdle a otevřela ho dokořán. Na zemi už nebylo nic jiného než krev a tělo s rozevřeným břichem. Její srdce bylo probodnuto ze všech stran a z veškerého vzteku a zloby Alice upadla do bezvědomí.

Byla tma. Alice zůstala ležet na zakrváceném a znetvořeném těle své spolužačky. I ona sama byla pokrytá krví i když nebyla její.

---

Když Alice otevřela oči. Viděla nad sebou obrovskou tmu. Byla v nějaké hodně temné místnosti. Pokusila se zvednout. Snažila si vzpomenout co se sakra stalo, ale nemohla si zaboha vzpomenout. Rozhodla se tedy jít dopředu. Všechno co viděla byly jenom betonové zdi a světla každých 100 metrů. Prostě jste vešly do světla a ze světla znovu do tmy. Alice šla už takhle deset minut, ale nemohla vůbec narazit na konec.

Bylo to jako kdyby to byla nějaká smyčka. Když jí to napadlo, že by se mohlo jednat o smyčku, tak jí napadlo, že by mohla dát na silnici jehlu ujít pár stovek metrů a podívat se, zdali tam ta jehla stále je. Takovým způsobem by lehce zjistila, že se jedná o obyčejnou smyčku. Ale když vytáhla tu onu jehlu. Byla zašpiněna krví.

„Tys mě zabila!“ ozval se hlas z absolutního ničeho.

Jakože, nikdo tu nebyl. Ale Alice ten hlas poznávala. Byl to hlas její spolužačky.

„Teďka si já půjdu pro tebe“ ozval se znovu ten hlas.

Alice nevěděla co má dělat a tak rychle odpověděla.

„Já... Já nevím o čem to mluvíš. Nech mě prosím“

Najednou ze zdi vylezla osoba s rozpáraným břichem a děravým krkem.

„Na to už je příliš pozdě“ usmála se, mezitím co se její krvavé oči koukali na Alice.

Vlastně to nebyly ani oči. Byly to jen důlky z kterých tekla čistě lesklá tmavá krev. Alice se rozhodla jít na útěk. Tady nemůže zůstat.

---

„Alice, nespi už tam budem“ řekla Marisa

V monentální chvíli se obě dívky nacházely hluboko ve vzduchu. Alice vypadala, že napůl spala a tak se jí rozhodla Marisa probudit.

„Alice, prosímtě, nadčím přemýšlíš?“ zeptala se Marisa.

Alice se jenom podržela za hlavu a řekla.

„To nic... Poleťme, nemáme času nazbyt!“

Už opustily Gensokyo a před sebou viděly pole. Tam někde by měl být Kany a Ellen barák.

„Mariso, ty tady bydlíš, ne?“ zeptala se Alice.

„Jakoo, nebydlím, ale mám tu svůj krám“ usmála se Marisa.

„Takže bys měla vědět kde bydlí“ řekla Alice.

„Jakoby, je tu jeden barák v širokém okolí, takže asi ano“ řekla Marisa.

„Dobře, zaveď nás tam prosím“ řekla Alice.

„Provedu“ odpověděla a úsměvem Marisa.

Ve velké rychlosti obě přistály na zem. Byly před chatkou kde by měly bejt Kana s Ellen. Je krátce po půlnoci, takže obě už určitě spí. Alice nechala jednu panenku prozkoumat dům.

„Tak co Alice, vidíš tam něco?“ zeptala Marisa.

Alice se usmála a řekla.

„Vypadá to, že poltergaistka i čarodějka jsou v pohodě“

„Otázkou ale zůstává kdo je náš nepřítel a co sakra chce“ pokračovala Alice.

Bylo to totiž velice zvláštní. Proč by se nepřítel namáhal s něčím takovým jako odvedení pozornosti. Že by šlo o náhodu? Ne. To přece nemůže být možné. Sama si potvrdila, že nepřítel nemohl utéct daleko a na dálku to bylo moc zdevastující. Jediný kdo může útočit takhle na dálku je Okuu a ta to být nemohla, protože si jí Satori odvedla zpátky do podsvětí. A jestliže to nebylo odvedení pozornosti, tak proč by ta osoba chtěla ničit svatyni, co nemá už žádnou reálnou moc? Prostě z jakého důvodu. Nenapadá jí nikdo, kdo by z toho mohl mít nějaký dobrý požitek.

„Alice, sakra, tak kdo je nepřítel!? Musíme mu nakopat prdel“ vykřikla Marisa.

Alice ale nevěděla co na to říct. Zjistit identitu nepřítele když neznáte motiv je velice obtížné.

„Nech mě popřemýšlet“ řekla Alice.

Pokoušela se podle vyřazovací metody zjistit kdo by za tím mohl stát. Čistě teoreticky by za tím mohla stát i Reimu. My nevíme jestli je živá nebo mrtvá, ale mohlo se stát třeba to, že změnila strany a zaútočila na svou vlastní svatyni. To ale Marisa nejspíš nechtěla slyšet.

Alice si všimla za Marisou siluety osoby. Mohlo by se jednat o nepřítele? Alice se nenechala dlouho zdržovat a zařvala na Marisu.

„Mariso, za t...“

Než to ale stačila doříct, upadla so bezvědomí. Někdo na ní ze zadu použil nějaký zvláštní zařízení.

Dřív, než Marisa stačila spadnout na zem jí zvedla červenovlasá holka s černou kápí. Omráčila Marisu stejným zařízením jak omráčila ta druhá osoba Alice.

Byla to Yumemi Okazaki! V minulosti jí lidi přezdívali Legendou Fantazie. V momentální době učitelka magických bytostí.

„To bychom měli Chiyuri, vrátíme se s nima do laboratoře“ řekla ta učitelka.

„Dobře.“ odpověděla Chiyuri.

Část čtvrtá: Čarodějka smrti

Když se Alice vzbudila, nacházela se v jakési nemocniční místnosti. Celá místnost byla bílá. Se svým stále rozostřeným pohledem mohla vidět operační stůl. Pokusila se zvednout. Ale když si vzpomněla na svůj sen, chtělo se jí začít blít. To prostředí ve kterém byla. Tohle byla stoprocentně realita. Snažila se vstát a jít. Naštěstí zrovna nikdo v té místnosti nebyl.

Když šla ke dveřím, slyšela dva doktory mezi sebou mluvit.

„Ta která před pár dní spáchala sebevraždu? Chudinka ta holka. Musela protrpět nějaké trauma“ odpověděl mu druhej doktor.

Alice schovaná za dveřma snažící se aby si jí nikdo nevšiml poslouchala ty dva doktory. O jaké holce to mluví?

„Říkáš, že vyrůstala bez svého otce? Mohla by to být nějaká forma poruchy osobnosti. Možná hraniční porucha osobnosti? Takoví lidi si fakt občas neuvědomují co dělají.“ řekl první doktor.

Najednou si Alice uvědomila. Že je to možná ona o které mluví. Jakoby, nikdo jinej v téhle místnosti nebyl. Takže o nikom jiném mluvit nemohli.

Chtělo se jí začít brečet. Všechno co do této doby udělala bylo k ničemu. Její matka spáchala sebevraždu? Jakej to špatnej vtip.

V její mysli se najednou objevila vzpomínka toho jakým brutálním způsobem zavraždila svojí kamarádku. Její mysl se najednou rozdělila na dvě.

To jsem opravdu udělala? Říkala si.

Ano, udělala jsi to. Říkalo jí její druhé já.

Ne, to jsem nemohla udělat já.

Udělala jsi to.

Ne to není možné.

V ten moment se jí spustili slzy.

Nebreč, můžeš za to. Jsi tak strašně hloupá. Dovedla jsi svou ještě hloupější matku k sebevraždě. Říkalo jí její druhé já.

Ale... Snažila se říct Alice.

Žádný ale. Od teďka jsme spolupachatelky. Pojďme vraždit dál. Začala se zlověstně smát její druhé já.

Ne, to ne! Začalo její první já odmítat to druhé.

To radši umřu! Řeklo její první já a vzalo skalpel do ruky.

Ne! Nedělej to. Zničíš všechno na čem jsme doposud pracovaly! Snažilo se jí říct její druhé já.

Udělám to. Řekla, zavřela oči a násilím si vrazila skalpel do krku.

Očekávala velkou bolest, ale nic necítila. Když si šáhla na krk, cítila, že je naprosto v pořádku. Když se otevřela oči. Viděla něco neskutečného.

Viděla před sebou absolutně jiný svět. Obloha byla fialová. Slunce bylo rudější jak krev. A kolem ní skákali zající. Krajina vypadala normálně. Byla to zelená pláně. Jak se to stalo? Kde to sakra je?

Když si uvědomila, že by mohlo jít o sen. Vzala do ruky jednu ze svých jehel a píchla se do prstu. Z jejího prstu začala jemně téct krev a Alice tuto bolest cítila. Takže se nejednalo o sen. Byla to realita.

Alice se teda pokusila jít dál. Byla to opravdu pěkná krajina.

„Hehe, líbí se ti?“ řekla nějaká osoba.

Alice se otočila a viděla za sebou osobu s krásnými bílími vlasami, červeným oblečením a modrýma očima které vypadaly jako odraz křišťalově čistého moře. Co bylo na ní ale nejzajímavější byly její křídla. Měla jich rovnou šest. Byla to taková velmi netradiční křídla. Měla fialovou barvu a zdálo se, že svítí různýma barvama. V její fialových křídlech totiž byly jakési proutky vypadající jako žíly které svítili různě a svou barvu měnily.

Vypadá to jako ty světýlka na vánočním stromečku, hihi. Říkala si Alice.

„Vidím, že tě něco trápí, copak to je?“ zeptala se ta osoba.

Alice se na ní podívala a zeptala se.

„Kdopak jste?“

Na což ta osoba zareagovala.

„Ahahahahahaha“

„Já jsem bohyní této země nezemě, moje jméno je Shinki! Všechno co tu najdeš je moje práce!“ řekla Shinki a podala Alice ruku.

Alice její ruku s radostí příjmula.

„Pojď se mnou, ukážu ti tvůj momentální domov“ usmála se Shinki.

Společně s Alice procházely temně fialovým světem. Všechno okolo bylo tak mysteriózní. Říkala si Alice.

„To protože mám ráda Iluze!“ řekla Shinki.

Jako kdyby přesně věděla, co se Alice honilo hlavou.

---

Alice se probudila v nějaké cele. Vedle ní byla Marisa, stále v bezvědomí.

Země byla studená, takže se Alice zvedla aby nemusela tuto studenou teplotu nasobě cítit.

„Kde to jsem..?“ zeptala se Alice sama sebe.

Ne to bych teď neměla řešit. Řekla si Alice.

Spíš bych měla řešit, proč tu jsem. Jak jsem se sem dostala. Ale to až potom, musím se odsud dostat! Řekla si Alice.

„Znak Modré: Bratrské panenky z Orleánsu!“ řekla Alice a pokusila se rozbít tyto mříže.

Něco ale nebylo v pořádku. Normálně by v tento moment měla být schopna použít magii, ale nic se nestalo. Karta která se měla objevit se neobjevila. Co to?

„Haha, jak se ti líbí můj rušič kart kouzel“ řekla holka co se skrývala ve stínu.

„Chiyurii... To ty za tohle můžeš... Co ode mě chceš? zeptala se Alice“

„Hah, není to jednoduchý? Chcem po tobě jednu věc a ty moc dobře víš jakou“ řekla Chiyuri.

Alice chvilku nevěděla, co Chiyuri tou věcí, jakou chce myslí. Ale najednou jí to došlo.

„Ne, to nemůže...“ řekla si Alice pro sebe.

„Nemůže? HAH! Okamžitě nám dej svůj Grimoár! Tenhle svět už mě nebaví. Už chci domůůů. Ale ta tvoje divná magie nás tu drží“ řekla Chiyuri.

„Aha, tak takhle to je. Ta škola co vedete je jenom tak na oko. Ve skutečnosti zde vedete výzkumy z žáků, u kterých děláte, že je něco učíte aby se vám splnil váš sobecký sen o tom, vrátit se domů. Ta vaše loď to v té době pěkně schytala co. A magie která by vás mohla vrátit neexistuje. Ani Yukari nezná tu vaší časovou linku.“ řekla Alice.

Chiyuri se zamračila a dala na jevo, že toho řekla až moc. Vystoupila ze stínu a namířila na ní svou futuristickou zbraň, co je schopná každého zabít.

„Už ani slovo, vydej nám Grimoár a možná se to obejde bez obětí“ řekla Chiyuri.

„To tak, žádnej grimoár nemám a i kdybych ho měla, tak bych vám ho nedala“ zařvala Alice na Chiyuri.

„Dobře... Tohle je sbohem!!“ řekla Chiyuri a vystřelila.

„Hmph“ odplivla si Alice a nějakou záhadnou silou odrazila střelu.

Ale... To není možné! Jak někdo může tak jednoduše odrazit střelu? Zvlášť, když v tom vězení by neměly fungovat jakékoliv karty kouzel. Tak jak teda. Jak teda je to možné?

---

Uběhnul nějaký čas. Alice si zvykla na život v Makai. Během té doby co tam byla se už několikrát pokusila utéct z domu. A teďka už je to poněkolikáté! Ale Shinki jí vždycky našla... I mimo Makai.

„Dítě moje... Pročpak mi zase utíkáš?“ zeptala smutně se Shinki.

„Buu, nebavíte mě. Ty a moje osobní služebná. Všichni jste nudní! Proto jsem vzala tuto knihu kouzel a chtěla jí zkusit mimo Makai! Aby mě nikdo neviděl!“ řekla naštvaně malá Alice.

„Dítě moje, jsi ještě mladá na to abysis zahrávala s ohněm. Pojď domů...“ řekla ustaraně Shinki.

„Když už se nemůžu učit magii, chtěla bych mít aspoň nějaké kamarády!! Víš jaká je v tomhle prázdném světě nuda? Chce se mi každej večer brečet, když jenom pomyslím na to, že zítřek bude stejně nudnej jako dnešek. Už to fakt dýl nevydržím. Chci se aspoň jeden den cítit dobře. Chci mít kamarády. Chci se bavit. Yumeko se sice hodně snaží, ale stále je to jenom služebná. Umí poslouchat jen cizí rozkazy. Není tu nic. Sara si semnou nechce hrát. Louise pořád někde cestuje. Takže nikdy nevím kde je. A nikoho jiného tu neznám. Nikoho jiného! Chápeš jak špatně se cítím? Co po nocích musím prožívat? Proč vůbec ještě žiju? Po tom co jsem provedla? Moje ruce jsou poskrvněné krví! Zabila jsem jí. Já jsem tu holku zabila! Nezasloužím si žít. Je mi te sebe špatně...“ Alice toho měla ještě hodně na srdci, ale Shinki jí silně objala.

„Odpusť mi, že jsem si toho nevšimla. Až dojdem domů. Naučím tě tvou první magii. Dobře?“ zeptala se Shinki se slzama v očích.

Bylo vidět, že toho opravdu hodně lituje. A ž svou chybu chce napravit aspoň tím, že jí něco naučí.

„Dobřeeee“ usmála se Alice.

„Od zítřka si můžeš říkat čarodějka“ usmála se Shinki.