Kapitola 6.

Hodnota přátelství

O Gensokyu jste už určitě slyšeli. Je to země fantazie plná prapodivných youkaiů. Věděli jste ale, že je Gensokyu propojený s vícero místy? Například peklo. A to peklo není jenom jedno. Tedy teďka už je. Ale předtím tu bylo ještě jedno peklo. Říkáme mu předešlé peklo. A proč vám to teďka vůbec vyprávím? No, v tomto pekle se nachází jedna postava. Je to holka co snědla sílu boha slunce. Yatagarasu. Je to krásná holka co má křídla. Je to vlastně pták s humanoidní podobou. Co znamená mít sílu slunce? V tomto případě je to schopnost manipulace s nukleární fůzí. Co to znamená? Jednoduše dokáže sesílat atomovky. Pojďme se na tuhle holku podívat.

Tato holka se jmenuje Utsuho Reiuji, ale všichni jí říkaj Okuu. Okuu právě teď hlídá předešlé peklo před vetřelci. Jakými vetřelci? To Okuu neví ani sama.

„Satoriiii, kde je Koishii“ zakřičela Okuu na postavu s růžovými vlasy. Ta postava vypadala podobně jako Koishi která chodí s Kanou do školy. Rozdíl byl jen v barvách a ve výrazu. Mezitím co Koishi byla veselá a optimistická dívka. Satori vypadala velmi znuděně a unaveně.

„Nech jí, víš jak je po tom vyřizování unavená“ ozvala se další postava. Tentokrát to byla postava co měla kočíčí uši a dva ocásky. Byla to dívka s červenými vlasy a dvěma culíky. Držela v rukách nějaký vozík co byl zakrytý látkou. Kdo ví jaký byl jeho obsah.

„No dobře. Jdu si to zjistit sama!“ řekla Okuu a odlítla směrem nahoru.

„Hlavně se do večera vrať“ řekla jí Satori ze spaní.

---

Byl pěkný den. Takový jako každý jiný. Nedaleko pole stál obchod. Obchod na konci snů. Byl to čarodějnický obchod který vypadal pro normálního člověka jako naprosto normální vesnická večerka. Avšak pravdou bylo to, že se tu prodávalo různé magické vybavení, které Marisa ukradla. Teda.. Vypůjčila si ho. Marisa je velkou Kamarádkou Ellen. Když tu byla Ellen posledně, diskutovali o Kaně která v sobě má tajemství Grimoáru, což se původní majitelce, Alice, moc nelíbí.

Marisa Ellen řekla, že Alice rozhodně není zlá osoba a nechce Kaně ublížit. Ale měla by si dát na ní pozor. Jedině Alice ví, jak je tento Grimoár nebezpečný a rozhodně ho nenechá jen tak volně putovat světem. Podle Alice může tento Grimoár obrátit svět naruby. Je to věc, po které její nepřítel strašně moc touží. Touží po moci. Když jsem se zeptala, kdo to je, tak mi řekla, že je lepší nevědět.

Řekla jsem tedy Ellen, že dle mého názoru, kdyby se Alice a Kana setkaly. Tak jí nejspíš Alice zavře k sobě domů a nepustí jí ven. Ellen se tohle moc nelíbilo. Chtěla aby se Kana cítíla šťastně a věřila, že když si najde ty pravé kamarády, tak najde to pravé štěstí. Jak by si mohla najít pravé kamarády u Alice doma? Však Alice žije sama. Má tam sice hromadu panenek. Ale z těch tisíce magických panenek co má doma, se jí podařilo obživit jenom dvě a ještě k tomu se nebaví s nikým jiným jak s Alicí.

Mezitím co Marisa přemýšlela nad touhle konverzací mezi ní a Ellen, tak do obchodu vešla bloňďatá postava s červenou čelenkou a modrým oblekem. Měla sebou panenky s různýma zbraněma, jako jsou meče, kopí, sekera, a tak. Šla rovnou k pultu a položila ruce na stůl. Nebyl to nikdo jiný, jak Alice.

„Mariso!?“ řekla Alice

„Ano, Alice?“ zeptala se Marisa.

„Víš, že tohle je nebezpečné!?“ řekla naštvaně Alice.

„Nevím o čem to mluvíš“ usmála se Marisa.

„Chceš boj, máš ho mít!“ řekla Alice. Odskočila a seslala svoje panenky na Marisu.

Marisa uhla, vytáhla své koště a vylítla nahoru čímž probořila střechu.

„Hahaa Alice, nevím o co ti jde, ale tohle si užiju!“ řekla Marisa a v moment co to dořekla vytáhla jakousi kartu.

„Znak Lásky. Master Spark!“ vykřikla Marisa, objevil se jí v ruce jakýsi kulatý objekt co vypadal, jako podložka od piva. A z toho objektu vytřísknul obrovský lazer.

Alice rychle uhla a vykřikla.

„Hourai!“

Což bylo jméno její druhý nejsilnější panenky. Taky je to panenka, kterou se Alice podařilo jako první obživit. Panenka rozdělila tenhle laser na dvě poloviny. Hourai je opravdu hodně silná panenka. Věří se, že může přeseknout i čas, podobně jak Youmu. Ale to jsou jen fámy.

„Moc dobře víš o čem mluvím Mariso! Nechala si ji jít! Nechala si jít tu osobu, která v sobě drží MŮJ grimoár!“ řekla Alice.

„Stále nevím o čem to mluvíš, ale dost tlachání, užívej tohle“ řekla a v ruce se jí objevila další karta.

„Znak Lásky. Double Spark“ vykřikla Marisa a vystřelila dva lasery naráz.

„Hourai, Shanghai! Vykašlete se na mou obranu. Běžte jí po koštěti. Bez něho nebude moci lítat!“ řekla.

Mezitím co na ní letěl jeden z laserů. Vytáhla svojí kartu.

„Znak Elegance! Jarní Kjóto panenky!“ Vykřikla a hromada projektilů co vyletělo jí ubránilo před double sparkem.

Mezitím se Shanghai dostala za Marisu a zničila jí koště.

„Oh ne, pád z takové výšky mě zabije!“ řekla Marisa když padala dolů.

Alice k ní přilítla a chytla jí.

„Tak co, už máš chuť semnou mluvit?“ usmála se Alice.

---

Mezitím Okuu lítala hlubinama pustého pekla aby našla Koishi. Nebylo tu ani živáčka. Ještě aby ne, když je to peklo. Kdysi dávno tu bojovala s Reimu. Reimu byla jediná osoba co jí dokázala porazit. Škoda, že už není mezi námi. Stalo se toho hodně. Reimu byla fakt úžasná osoba. I když Okuu málem zničila celej svět, Reimu k ní nikdy necítila žádnou zášť.

„Oh, Reimu.. Kežbys teď tady byla semnou a řekla jsi mi, kam to vlastně jdu“

Okuu zapomněla, že šla hledat Koishi a tak jen slepě bloudila peklem.

Najednou jí napadlo, že by mohla vylítnout nahoru. Možná tam bude to co hledá. I když zapomněla na to co hledá. Vylítla nahoru aby se mohla podívat po okolí. V dálce uviděla danmaku. A tak tam rychle letěla.

Připomnělo jí, jak si občas hrála s Reimu. Sesílala na ní nukleární bomby a Reimu si to velmi užívala. Byly spolu šťastný. Kéžby tyhle dny mohly zůstat na furt. Bylo by to skvělý.

---

Marisa a Alice společně přistály na zem.

„Tak Mariso, teďka mi řekni pravdu, kde je ta holka?“ zeptala se Alice.

„Noo...“ koukala smutně na ní Marisa.

„Nooo?“ Dívala se na ní s vážností Alice.

„Pravdou je, že n...“ chtěla říct Marisa, ale najednou jí někdo přerušil.

„Hahaaa, viděla jsem vás, vy jste ti, co chcete bojovat v danmaku!“ vykřikla Okuu a začala po nich střílet.

„Mariso, necháme si to na později, nejdřív musíme vyřídit jí“ řekla Alice.

„Hehe, jako za starých časů.“ řekla Marisa, vzala si do rukou nové koště a vzlétla do vzduchu.

„Opravdu si myslíte, že mě můžete porazit? Hahahaahahaahahaa. To se pěkně mýlíte“ začala se zlověstně chehtat a vzlétla vysoko do vzduchu. Nastavila ukazováček nad sebe a řekla.

„Nukleární Fůze!!!“ 

Jakmile to dořekla, vytvořilo se před jejím ukazováčkem umělé slunce ze kterého začaly lítat malé částečky které posílala na Marisu a Alice.

Marisa a Alice se naštěstí úspěšně vyhýbali těmto částečkám. Marisa chtěla vzletět před ní.

„Ne Mariso, počkej!“ řekla Alice.

„Co jeeee“ řekla otráveně Marisa.

„Nemůžeš se jen tak před ní přiblížit. Uvědomuješ si kolik může mít takové umělé slunce stupňů?“ zeptala se Alice.

Marisa jenom smutně pokroutila hlavou, že neví.

„Tolik, že by to mohlo obyčejného člověka, jako jsi ty roztavit. Nic by z tebe nezbylo. Takže zůstaň při zemi. Já se o to postarám.“ řekla Alice a vylítla směrem k Okuu.

„Hahaaa, ty se ke mně přibližuješ?“ řekla Okuu.

„Ty se ke mně přibližuješ, i když víš, že se roztavíš?“ dořekla Okuu.

„Nemůžu ti nakopat prdel, dokud se k tobě nepřiblížím“ řekla Alice.

Alice se přibližovala k Okuu mezitím co se jí začalo rozpouštět tělo horkem. Přiblížila se dostatečně k Okuu aby jí mohla napálit.

Alice dala do své pěsti hodně magické energie. Vlepila Okuu takovou facku že odlítla do nedaleké hory a udělala v ní díru. Hora se pod ní rozpadla. A zavalila Okuu troskamy.

„Pfff, jsem jedna z nejlepších čarodějek v Gensokyu.“ řekla Alice mezitím, co se jí začla regenerovat ruka zpátky.

„Takové malé teplíčko mě nezastaví, Utsuho Reiuji!“ zařvala na ní Alice.

Najednou šly vidět skrze trosky paprsky světla. Bum! Trosky se roztříštily po okolí. Okuu byla znovu na svobodě!

„Nepodceňuj mě ty. Ehmm. Zapomněla jsem tvoje jméno. Prostě mě nepodceňuj!“ řekla Okuu a připravovala se na finální útok.

„Hehe, tento souboj je můj“ řekla Okuu a vytáhla kartu.

„Znak Slunce: Umělé pekelné slunce.“ řekla a najednou se změnila celková teplota vzduchu. Bylo to, jako kdyby jste byli v sauně. Taková horko, že jste mohli vidět páru.

„Moc si věříš Reiuji“ řekla si pro sebe Alice a vytáhla kartu.

Za Alice se objevil obří stín. Byla to obří panenka!

„Goliáši! Skoncuj to s ní! Znak Zakázaný: Krvavě rudý déšt“ řekla Alice.

Nebe se proměnilo na červeno. V tento moment bylo nejasné kdo vyhraje. Oba protivníci měli hodně silné eso v rukávu. Avšak, Okuu si neuvědomila jednu věc. Byla moc nízko. Na dosah Marisy. A Marisa toho využila v pravej čas. V moment, co na sebe obě dvě chystaly ty nejsilnější útoky. Tak se Marisa proplížila za Okuu.

„Master Spaaaaark!“ zařvala Marisa a seslala Master Spark na Okuu.

Byl to moment překvapení. Okuu toto neočekávala a uhnout tomu bylo pozdě. Nechala se zasáhnout Master Sparkem a spadla na zem. Nezabilo jí to, ale byl to dostatečně silnej útok na to, aby jí to položilo na zem.

„Haha, vypadá to, že vítězem jsem já“ zasmála se Marisa.

---

Kana, Koishi a Cirno se sešly před trafikou. Byla to taková ta klasická trafika plná novin, cigaret a spoustu jiných věcí. Nacházela se trošku víc na kraji města. Takže tu nebylo moc lidí.

„Tak a co teď, Cirno?“ zeptala se Kana.

„Teď, noo...“ zamyslela se Cirno. Cirno nevěděla co dělat. Nikdy nevykrádala trafiku. Může to vůbec udělat? Nezavřou jí za to třeba? No tak Cirno! Vzchop se! Přece to nemůžeš nechat jen tak.

„No nic! Jdu na to!“

Cirno vytáhla kartu a řekla.

„Znak Ledu: Rampouchový pád!!!“

Najednou jí začly padat rampouchy na hlavu.

„Auuuu to bolíííí“ řekla Cirno skrčená na zemi.

„Ještě jsem se to nenaučila moc používat“ zakňučela.

„Cirno, co to bylo?“ zeptala se Kana.

„Cože, co?“ zeptala se Cirno.

„To jak si vykouzlila ty rampouchy, nikdy jsem nic takového předtím neviděla“ řekla Kana.

„Jo tohle? To nevíš? To jsou karty kouzel. Pro nás kteří jsou slabí je to výhodou! Protože se můžeme postavit i silnějším, kteří musí dodržovat při bitvách stejná pravidla. Ne že bych byla slabá, ehehe. Jsem nejsilnější! A tyhle karty mě dělaj ještě silnější, než vlastně jsem“ řekla Cirno.

„To je zajímavé, jak něco takového dostaneš?“ zeptala se Kana

„Noo to...“ chtěla říct Cirno, ale najednou někdo vyšel z trafiky.

Byla to Mokou co si právě koupila cigarety a strčila jednu do pusy!

„Heh, slaboši jako vy by neměli na takové věci vůbec myslet“ řekla Mokou.

„Co jsi to řekla!??“ řekla naštvaně Cirno.

„Že jsi slaboch“ odpověděla s pošklebkem Mokou.

„Já že jsem slaboch!? To snad nemyslíš vážně!“ zařvala na ní naštvaně Cirno.

„Ano jsi, a myslím to smrtelně vážně, slabochu.“ řekla Mokou.

To už Cirno nedala a vytáhla svojí nejsilnější kartu co má.

„Teďka uv...“ Nestihla to doříct a už byla na zemi.

Mokou Cirno téměř v okamžiku svrhla na zem, i když byla 5 metrů před ní. Lidské oko nebylo schopné zaznamenat jak rychle se k Cirno dostala. Před ostatníma to vypadalo, jako kdyby prostě zmizela.

„Teď mě dobře poslouchej děťátko. Tenhle svět není takovej jak si myslíš. Je krutej, dokáže ti ublížit. Tak laskavě přestaň mít takové kecy o tom, jak jsi nejsilnější. Sere mě to. Ještě jednou tě uslyším něco takového říkat. Tak si mě nepřej“ říkala Mokou mezitím co držela Cirno u země.

Kana si všimla, že jí drží tak pevně, že skoro nemůže dýchat. Bála se té Mokou cokoliv říct, protože vypadala velmi nebezpečně, ale zároveň nechtěla přijít o svojí novou kamarádku. Propleskla si tváře a zařvala na Mokou.

„Hej Mokou! Nech jí být. Copak nevidíš, že nemůže dýchat?“

Mokou se otočila směrem ke Kaně. Pustila Cirno, zle se na ní podívala a šla k ní. Postavila se před ní a silně jí stiskla rameno.

„Copak nevidíš, že...“

Mokou chtěla říct. Copak nevidíš, že jí dávám lekci. Ale jakmile Kanu chytla za rameno. Tak v ní začal proudit divnej pocit.

Co to je?? Takovou manu jsem ještě v životě necítila. Říkala si Mokou. To co cítila, byla velmi zlověstná mana. Nemohla to popsat slovy. Ale v moment, co se dotkla Kany, cítila nebezpečí. Cítila, že i když je nesmrtelná a nemůže jí nic ublížit, tahle síla, kterou má tahle malá holčina jí ublížit dokáže. Začala se potit. Myšlenkama jí proudila vlastní smrt. Viděla vlastní smrt. Je nesmrtelná, tak proč? Proč si myslí, že jí něco takového může zabít?

Jakmile si uvědomila, nad čím přemýšlí. Dala z ní své ruce pryč. Jakmile se vzpamatovala, tak řekla.

„No, prostě užívejte svého školního života“ řekla a odešla.

Chtěla si s nima ještě pohrát, ale ta zlověstná magie kterou cítila v Kaně. Nechtěla s ní mít nic společného, bála se toho. Cítila se v ohrožení. Chtěla co nejrychleji zmizet. A to se jí naštěstí podařilo. Zmizela tak rychle jak to jen šlo a zachovala si svou image tvrďačky. Vzpomněla si na něco z minulosti. Po tváři jí ztekla jedna slza.

---

Okuu se probudila ze svého komatu. Byla u Alice doma.

„Konečně ses probudila Reiuji, máme na tebe s Marisou pár otázek.“ řekla Alice klidně s velmi děsivým úsměvem.

Okuu vypadala velmi vyděšeně. Nemohla nic dělat. Z nějakého důvodu nemohla použít svou magii. Byla frustrovaná, že to tu nemůže všechno spálit na popel.

„Divíš se, že nemůžeš použít svojí magii? Samozřejmě, připravila jsem se na to“ usmála se.

„Alice, nech jí být, zřejmě je to pro ní velkej šok. Já kdybych nemohla používat svojí magii, tak bych asi spáchala sebevraždu“ řekla Marisa.

Alice ze na ní domýšlivě koukla a řekla.

„Mariso, ty ani nemáš vlastní magii, jediný co děláš je to, že jí kradeš“ chtěla říct Alice, ale řekla si, že slovo kradeš se asi nebude moc Marise líbít.

„Že si jí vypůjčuješ od ostatních“ rychle se opravila Alice.

„Aspoň jsem nezahodila svou lidskost. Žít navěky jenom proto abych mohla čarovat by byla moc velká nuda, nemyslíš?“ zasmála se Marisa.

„No jo, to jsi celá ty Mariso. To stejný si říkala když jsi bojovala proti Yuuce.“ řekla Alice.

„Proti Yuuce. Však si tam nebyla, jak tohle můžeš vědět!?“ zařvala Marisa.

„Mugenkan je propojenej se světem snů, lásko“ usmála se Alice.

Svět snů je totiž místo, kde se později Marisa s Alice utkaly.

Okuu se na ně koukala. Vůbec nebyla schopna pobrat o čem si ty dvě povídaj.

---

„Víš, něco jsem si uvědomila“ řekla Kana.

„Copak?“ zeptaly se Koishi s Cirno.

„Možná bych neměla být vaše kamarádka“ řekla Kana.

Obě se na ní s šokem podívaly.

Koishi se rozhodla něco říct jako první.

„Kano, co to říkáš. Užívám si s tebou spoustu legrace. Nemůžeš něco takového říct jen tak, z ničeho ni“ začaly Koishi téct slzy.

Kana se na ně podívala, držejíc svůj klobouk.

„Já ani nevím kdo jsem. Nevím ani jestli nad sebou mám kontrolu. Mokou, ta holka, když se mě dotkla, cítila jsem v ní že má z něčeho strach. Promiňte, já nemůžu. Myslela jsem si, že bych mohla být s váma šťastná. Ale.. Ale pravdou je, že jsem bytost co by neměla mít právo na existenci.“ řekla Kana a rozplakala se.

Koishi k ní přišla a tvrdě jí objala.

„Co to říkáš Kano? Všichni máme právo na existenci. To že se tě někteří lidi bojí není tvoje chyba“ řekla Koishi. V její očích byl vidět soucit. Jako kdyby se jí stalo něco podobného.

„My tě máme rádi, Kano. S náma budeš v pohodě, neboj!“ usmála se Koishi.

Cirno se zvedla ze země a skočila po ní.

„Kano co to říkáš, však jsme nejlepší kamarádky ne?“ řekla Cirno.

„Už nikdy tohle od tebe nechci slyšet!“ řekla Cirno.

Kana si v ten moment uvědomila proč tu vlastně je. Neměla by řešit minulost kterou si nepamatuje. Neměla by řešit své minulé já. Neměla by řešit to co v sobě má, nebo nemá. Měla by zůstat tím kým je. Měla by řešit to, kým bude v budoucnu. Kaně začly téct slzy. Nemohla přestat. Šlo to samo od sebe.

„Omlouvám se, je mi to líto, už to nikdy neřeknu“ řekla Kana mezitím co ronila slzy.

Bylo jí to opravdu moc líto. Jak mohla vůbec na takovou věc pomyslet. Jen proto, že má v sobě něco, co nezná by byla ochotná zahodit svůj život, svoje nově získané kamarádky a všechno co do teď získala? Jenom kvůli tomu, že se v ní skrývá prapodivná síla? Ne! Řekla si Kana. Místo toho abych před touhle sílou začala utíkát, musím zjistit co je zač. Musím zjistit co je zač a ovládnout jí! Řekla si Kana.

Koishi si všimla, jaká odhodlanost se skrývá za jejímy slzy. Přišla k ní a silně jí obejmula. Kana cítila teplo. Takové teplo naposled cítila od Ellen. Kana si v ten moment něco uvědomila. Měla by to říct Ellen, že má v sobě nějakou věc co nezná. Ona to nemusí ani věc. Co když v sobě ani nic nemá a Mokou si jen náhodně vzpomněla na nějakou událost co se jí stala v minulosti. Nemusí to být nutně tak, že by v ní byla nějaká prapodivná síla. Ačkoliv ta představa byla strašidelná a i celkem pravděpodobná. Přeci jenom. Ta bytost ze snu. Ví že tam někoho potkává. Ale nedokáže si zapamatovat koho. Mohl by to být ten zdroj té prapodivné síly?

„Vím jak se cítíš Kano. Neboj se, bude to dobrý“ usmála se Koishi mezitím co objímala Kanu.

Ví jak se cítím. Řekla si Kana. To přece nemůže bý..

„Ano, vím jak se cítíš. Prošla jsem si tím podobným. Lidi mě odsuzovali za mou sílu. Uzavřela jsem své srdce. Taky jsem to měla těžké.. Ale víš ty co. Díky kamarádkám jako jste vy můžu mít své srdíčko stále otevřené“ usmála se Koishi.

Co to? Řekla si Kana. Proběhla jí husina po zádech. Bylo to jako kdyby jí Koishi právě přečetla myšlenky. Jak mohla takhle v klidu reagovat na to? To přece není možný. No, ať je to jakkoliv, nic to nemění na tom, že tyhle dvě jsou její kamarádky. A že by jim měla věřit.

„Děkuju, Koishi“ řekla Kana a silně objala Koishi na zpět.

„Heeeej, nezapomínejte na mě!“ řekla Cirno a skočila na ně.

Všechny 3 holky teďka ležely na zemi. Užívaly si čas, který teďka spolu mají. Jednou tyhle šťastné časy skončí. Moc dobře si to uvědomovaly a tak chtěly strávit svůj společnej čas na plno. Chtěly být šťastný. Kana si tohle konečně uvědomila. Není důležitá vaše minulost. Tím čím jste byli v minulosti, měli byste to hodit za hlavu. Měli byste se soustředit na své současné já. Jasně, jsou tu nějaké věci z minulosti, co můžou poučit vaše budoucí já. Ale nikdy, opravdu nikdy byste neměli se nechat spoutávat svou minulostí. Ať už je jakákoliv.

„Trafiku se nám vykrást nepodařilo“ bručela Cirno.

„To nevadí, stejně to není úplně nejlepší věc co můžeme dělat“ usmála se Kana

„Tož co bychom mohly zítra dělat?“ zeptala se Cirno.

„Hehe, mám nápad“ řekla Koishi.

„Jaký?“ zeptaly se obě.

„Vítee, moje sestra nechala postavit v podsvětí lázně, mohly bychom se jít vykoupat“ řekla Koishi.

„V podsvětí?“ zeptala se Kana.

„Noo, já žiju v podsvětí“ usmála se Koishi.

„Neber si to tak, jak to zní. Podsvětí je úžasné místo. Mám tam spoustu skvělých přátel jako Okuu nebo Orin“ usmála se.

Kaně to přišlo jako skvělej nápad. Mohla by navštívit nové místo a užít si hromadu legrace se svými kamarádkami.

„No, nejdřív se musím zeptat Ellen“ řekla Kana.

„Ellen?“ zeptala se Cirno.

„Měla by o mě starost“ řekla Kana.

Obě to naštěstí pochopily.

„Tak zas zítra. Mějte se holky!“ řekla Koishi a zmizela.

„Já tě doprovodím domů, kde bydlíš?“ zeptala se Cirno.

„Noo kousek“ řekla Kana a vyrazily.

U trafiky nezůstal nikdo. Teda, vypadalo to tak, že tam nikdo nebyl. Ve skutečnosti je někdo celou dobu sledoval. Byla to osoba v černé kápy, takže jí nebylo vidět do obličeje. Bylo ale vidět, že se umí skrývat. Z poza hadru jí vylézaly netopýří křídla. Její oči zářily v té tmě krvavě rudou barvou. Když odhodila ze sebe ten hadr. Byla vidět její krásné modré vlasy. Její dlouhé vlasy díky silnému vítru začaly vlát. Vylítla směrem k obloze a poohlídla se po okolí. Nikde nikdo. Byla tam jenom a jen ona. Kdo to je ptáte se? To je šarlatová upírka, Remilia Scarlet!

„Konečně jsem tě našla...“ řekla Remilia.

„Říkala si lázně v podsvětí? To si piš, že tam budu!“ řekla Remilia.

„Jen počkej, já tě najdu, slibuju“ řekla.

„Doufám, že jsi v pořádku...“

„Ahh...“

„Musím zůstat silná, určitě bude v pořádku...“

„Jestli ale ne...“

Zafoukal vítr.

„Tak to tu všechno zničím!“ řekla a odlítla.