Kapitola 5.

Holka se stříbrnýma vlasama

Kana se probudila, bylo ráno. Včera vlastně usnula na stole. Zdál se jí hodně pěkný sen, ale už zapomněla co to bylo. Tento sen sice nebyl nějak extra zvlášť speciální, ale za to byl fakt hodně pěkný. Kana si marně zkoušela vzpomenout co to bylo za sen. Ale pak si vzpomněla, že jde vlastně dneska do školy. Ellen už byla vzhůru a seděla naproti ní. Měla opřenou ruku o stůl a čekala až se Kana probudí.

„Tak už jsi konečně vzhůru“ usmála se Ellen a ukázala rukou na čaj.

Kana se podívala na čaj. Krásně voněl a měl takovou rudou barvu. Nejspíš to byl nějaký s lesními plody. Vzala si hrníček do ruky a trošku ochutnala. Byl opravdu dobrej. Opravdu jí to hodně chutnalo.

„Dobré ráno Ellen, děkuju za čaj, vážím si toho, že to pro mě děláš“ usmála se na Ellen.

„Ale noo, to je přeci samozřejmost“ řekla Ellen mezitím co pohladila Sokratese, co seděl na jejím rameni.

„Půjdem teda? Za chvilku nám jede autobus“ usmála se Ellen.

„Věci jsem ti nachystala, máš je v téhle malinké tašce. Máš tam svačinu a pití.“ řekla Ellen.

Kana se usmála, vzala tašku a řekla

Ellen se na ní usmála nazpátek, podala jí ruku aby se jí mohla chytnout. Kana se chytla její teplé a příjemné ruky a společně obě vyšly ven. Venku bylo dneska krásně. Sluníčko svítilo a byly cítit příjemné sluneční paprsky dopadající na lidskou pokožku. I Kana která na začátku vůbec nic necítila, teďka cítila příjemné teplo. Jak z vnitřní strany, tak z vnější strany.

„Za 10 minut nám to jede, měli bychom si máknout. Rychle!“ řekla Ellen

Kana jenom kývla hlavou a běžela rychle za Ellen. Přeběhli celkem velký kus pole a už viděli zastávku. Stál tam pouze jeden člověk. Byla to holka s dlouhýma stříbrnýma vlasama. Ty vlasy vypadaly, jako kdyby zešedivěly stářím, ale ta holka vypadala hodně mladě. Vypadala ve stejném věku jako Kana.

„Ohh nečekala jsem, že tu někoho potkám. Kam jedete?“ zeptala se ta dívka.

Ellen jí trošku podezřívala, protože si nevybavuje, že by jí někdy viděla.

„Aleee, jedem jenom do města do místního muzea, mojí malou sestřičku zajímaj místní památky“ usmála se a odpověděla Ellen.

Kana se na ní trošku divně podívala, ale došlo jí, že ti jenom hraje a tak se usmála taky. Obě se vřele usmívaly na tu holku s přehnaně dlouhýma stříbrnýma vlasama.

Ta holka s dlouhýma stříbrnýma vlasama se na ně podívala. Měla trošku kruhy pod očima a měla takový hodně depresivní výraz. Šlo z ní cítit, že si toho zažila nejspíš už hodně. Vytáhla z kapsy cigaretu a zapálila si. Po jednom potáhnutí řekla.

„Víte, já už po nějakém tom pátku poznám lež. Pokud mi nechcete odpovědět, tak prosím buďte upřímní, a řekněte mi, že nechcete odpovědět. Už mě opravdu ty lži nebaví. Varuju vás, ještě jednou mi zalžete a zabiju vás“ řekla s hrozivým pohledem ta dívka.

Během toho už stačil dojet autobus a než stihly obě dívky zareagovat, tak už ta osoba nastoupila do autobusu.

„Pojď Kaničko, jdeme. Nebudeme jí řešit, naším cílem je něco jiného“ řekla Ellen

Stejně ta osoba vypadá hodně nebezpečně. Nejlepší by bylo, kdybychom už jí nikdy nepotkali. Pomyslela si Ellen a vešla s Kanou do autobusu. Interiér autobusu byl trošku zvláštní. Nebyl to takovej ten klasickej autobus, ale takovej menší. Bylo zde jen pár sedaček. Možná tak 16. Opravdu hodně málo. Ale nejspíš tu nebyla taková kapacita moc potřeba. Co tak Kana pochopila podle toho, co jí řekla paní učitelka, tak se tohle místo nachází za jakousi bariérou díky které se sem moc lidí nedostane. A tak není divu, že tu jezdí autobus s kapacitou jen 16 lidí. Navíc v autobuse jsou teďka tři lidi. Ellen a Kana se posadily do předu, protože ta dívka se stříbrnýma vlasama seděla někde vzdadu. Autobus měl napsanou jako poslední stanici Reimaden a další stanice kde budou vystupovat se jmenovala Město.

Autobus dojel na stanici a Kana a Ellen vystoupily. Když vystoupily, tak se ohlédly za sebe jestli náhodou nevystoupila i ta holka s dlouhýma stříbrnýma vlasama, ale naštěstí ne. Město bylo živější jak o víkendu. Bylo zde vidět hodně lidí. Někteří dokonce měli králičí uši, nebo devět ocasů. Byly to vůbec lidi? Mohlo se jednat o takzvané Youkaie o kterých jí říkala paní učitelka.

„Pojď Kaničko, půjdem. Škola je odsud blízko“ usmála se Ellen a podala jí ruku.

Kana se jí chytla a šly. Na silnicích nejezdili moc auta. Spíš se tam jezdilo na koštěti? Kana se tomu divila. Myslela si, že se tohle vyskytuje jenom v pohádkách, ale je pravda, že trpí částečnou ztrátou paměti, takže si tuhle věc jen nemusí pamatovat. Ellen se na ní podívala a usmála se.

„Zajímá tě to?“ zeptala se Ellen, přičemž Kana jen kývla hlavou.

Ellen tedy odpověděla.

„No víš, nedaleko odsud je obchod s magickým vybavením. Ano, magie existuje, ale né asi tak jak by ses o ní mohla dovědět v knížkách, to je ale debata na jindy. V tom obchodě je nejpopulárnější zboží právě tyto košťata. Moc lidí s nimi nelítá moc vysoko, protože se bojí a k tomu právě slouží tahle silnice

Kana si matně vzpomínala na ten obchod, tyto košťata co tu lítaj, tak už někde viděla, ale kde to bylo, to už si moc nepamatovala. Byla si ale jistá, že je určitě nevidí poprvé. Zatahala Ellen za sukni aby se na ní Ellen podívala a zeptala se.

„Nebyla jsem už někdy náhodou v tom obchodě?“ zakroutila hlavou.

„Mám totiž pocit, jako kdybych tam už někdy byla“ usmála se.

Ellen na ní uvalila trošku překvapený pohled, ale její pohled se vrátil hnedka do normálu a řekla.

„Pokud si tam nikdy nebyla sama, což nepředpokládám. Tak jsi tam nejspíš nikdy nebyla“ usmála se.

„Ty košťata nejezdí jenom tady, ale i na jiných místech. Možná si je pamatuješ odtamtud, jenom si na ně nejsi schopná vzpomenout“ usmála se Ellen.

Nastavila ruku aby se Kana mohla chytnout a řekla.

„Pojď Kaničko, půjdem, dochází nám čas“ řekla Ellen.

Kana se jí chytla za ruku a společně šly směrem ke škole. Škola nebyla moc daleko. Prakticky jen pár stovek metrů. Šly asi tak dvě minuty a už jí měli na dohled. Škola byla úplně stejně velká, ale Kana již věděla, že je zevnitř mnohem větší než z venčí vypadá.

„Tak už jsme tady Kaničko, můžeš klidně jít jestli už chceš“ řekla Ellen.

Kana se usmála na Ellen a vší silou ji objala.

„Však se za chvilku zas uvidíme“ usmála se Ellen a objala jí taky.

„Teď už běž, ať nepříjdeš pozdě“ řekla ještě Ellen.

Kana tedy šla ke dveřím a ještě u dveří zamávala na Ellen. Kana vešla dovnitř.

Kana vstoupila do té stejné chodby. Do té stejné dlouhé chodby, do které vstoupila minule. Tentokrát už to ale bylo rychlejší, protože se už nezastavovala u těch obrázků. V dálce již viděla vchodové dveře do třídy. Jenom, jí v ten moment trošku přemohl strach, ale zkusila se plácnout přes obličej a otevřela dveře.

Jakmile otevřela dveře, rozhlédla se po celé třídě. Nikdo tam nebyl. Zkusila se rozhlédnout ještě jednou a hele. Někdo tam byl! Byla to holka s krásnými zelenými vlasy a s oranžovým oblekem. Byla obmotaná nějakou zvláštní nití. Vypadalo to trošku jak žíla. Bylo to fialový a uprostřed to mělo tvar srdíčka. Bylo to připojený k nějaké kouli, co měla na hrudi.

Ta osoba si všimla Kany a usmála se

Jakmile se usmála, tak zmizela a objevila se za Kanou. Kana najednou cítila příjemný dotek na svých zádech.

„Ty jsi ta nová spolužačka, že jo? Budem kamarádky, budem kamarádky? Ostatní v téhle třídě jsou strašně nudní a z nějakého důvodu se mě bojí, takže tu žádné kamarádky nemám. Ale ty budeš moje kamarádka, že jo, že jo! Moje sestra mi říkala, že si tu určitě někoho najdu!“ ta dívka se najednou zastavila.

Kana se na ní s trošičku divným výrazem podívala.

„Převelice se omlouvám sestřiii, zapomněla jsem na to, že se musím nejdřív představit“ řekla ta dívka, postavila se před Kanu. A s úklonou řekla.

„Moje jméno je Koishi Komeiji, jsem naprosto obyčejná dívka co má ráda svojí sestřičku a momentálně si hledám nové přátelé“ řekla Koishi.

Kaně bylo blbé na to nezareagovat a i když z ní měla trošku divnej pocit tak na to odpověděla.

„Koishi, to je opravdu pěkné jméno. Já se jmenuji Kana Anaberal. Již nevím kdo mi to jméno dal a proč, ale jmenuji se tak“ řekla Kana.

Koishi se usmála a začla skákat po třídě.

„Hahahaha, to zní trošku jak Kana Hanibal“ řechtala se a válela se po zemi.

Kana nevěděla moc jak na to zareagovat a když si Koishi všimla, že to s ní nic moc neudělalo, tak se uklonila a řekla

„Omlouváám se. Sestřička mi vždycky říkala, abych nesoudila lidi podle jména, ale někdy mi to prostě unikne“

Jakmile to dořekla, tak se objevila v lavici a horlivě čekala, než začne hodina. Kana se posadila vedle ní, protože to bylo její místo.

„A jak tu jsi vlastně dlouho, Koishi?“ zeptala se Kana.

Koishi se trošičku zamyslela.

„Hmmm. Myslím, že jsem tu tak dva týdny“ řekla nejistě Koishi.

„Znamená to, že se tedy chceš kamarádit? Chceš, chceš?“ řekla nedočkavě Koishi.

„Klidně se s tebou budu kamarádit“ usmála se Kana.

Koishi radostí povyskočila a objala silně, ale fakt silně Kanu. Kana ještě takový silný objetí nezažila. Ellenino objetí bylo vždy takové něžné. Tady tahle dívka, Koishi. Té to bylo úplně jedno, že to může někoho bolet a prostě Kanu objala tak, aby slyšela i její srdeční tep. Když si všimla, že jí to začalo trošku dusit, tak přestala a řekla.

„O-Omlouvám se!! Jsi naživuuu? Kaničkooo!“

Kana si odkašlala. Je pravda, že chviličku nemohla moc dýchat, ale nestalo se nic, co by jí mohlo zabít a tak se pokusila uklidnit Koishi.

„Noooo“ zamyslela se Koishi.

„Nejsem si už moc jistá co jsme dělali hehe, omlouvám se“ řekla Koishi.

V ten moment přišel někdo další do třídy. Byla to holka s modrýma vlasama. Neměla je tak dlouhé jako Koishi. Sahaly jí sotva po ramena. Měla je podobně dlouhé jako Kana. Byla celkem malá a na zádech měla 3 páry křídel. Koishi se na ní šťastně podívala a objevila se u ní.

„Ahooj Cirničkooo, našla jsem novou kamarádku do našeho gangu“ řekla Koishi té malé holčičce.

Gangu? Pomyslela si Kana. Co to asi může být. Takové slovo nikdy v životě neslyšela.

„He, prošla testem síly?“ řekla ta holčička tenoučkým hlásečkem.

„Co to je? Nepama--“ pokusila se říct Koishi ale v ten moment jí ta holka přerušila.

„To je jednoo. Ty!“ otočila se na Kanu.

„Pohleď na mojí úžasnou síluuu. Rampouchový pád!!!!“ zakřičela t a holka a začala vytvářet nějaké kouzlo.

„V ten moment jí ale dal někdo přes hlavu a vytváření kouzla skončilo.

„Kolikrát jsem ti říkala, že tohle nemáš dělat ve škole?“ řekla postava s mírně růžovýma vlasama.

„Hehe, mně si nevšímejte. Jenom tady Cirno potřebovala doprovod. Já jdu domů. Užij si školu Cirno. Za 4 hodinky se pro tebe vrátím“ řekla ta postava a odešla pryč.

Cirno se furt držela za hlavu. Nejspíš jí to fakt bolelo. Dostat takovou ránu do hlavy a ještě k tomu do zadu. To musí fakt bolet. Kaně jí bylo trošku líto a chtěla jí pohladit. Když se k ní ale přibližovala, tak si toho Cirno všimla. Zle se na ní podívala, uskočila dozadu a začla na ní vrčet.

„Vrrrr, tentokrát si vyhrála! Budu tě muset přijmout do svého gangu nejsilnějších“ řekla naštvaně Cirno.

„Co je to vůbec ten gang?“ zeptala se Kana.

„Hehee, to brzo zjistíš“ usmála se Cirno, poplácala Kanu po zádech a posadila se.

„Za chvilku začne hodina, ty tři holky chodí přesně na čas a ta poslední, nooo, o ní se radši bavit nebudem. Neee, že bych měla z ní strach aleee, budem dělat že tu není“ usmála se Cirno.

Jakmile to Cirno dořekla, vešly do třídy 3 usměvavé holky. Jedna blonďatá holka s černým oblečením. Druhá s hnědýma vlasama a červeným oblečením a třetí s bílýma vlasama a bílým oblečením. Vypadaly v obličeji velmi podobně. Nejspíš to byly sestry.

Všechny tři se posadily a v ten moment zazvonilo. Cirno se otočila na Kanu a přiložila prst na pusu jako gesto, že má být ticho. Ozvali se dveře a paní učitelka vstoupila do třídy. Všichni se najednou postavili a tím pádem se Kana rozhodla postavit taky.

„Můžete se posadit“ řekla učitelka.

„Jak jste si mohli všimnout, máme tu novou žačku. Uděláme kontrolu žáku jako obvykle. Vím, že je vás jenom 7, ale hehe, mě to baví.“ řekla paní učitelka.

Začala tedy číst ze třídní knihy.

„Layla Prismriver!“ vyvolala učitelka.

Přičemž jedna z těch tří holek, co přišly úplně na konec řekla.

„Ta už je pár let po smrti paní učitelko!“

A druhá dodala.

„Řekla bych, že i pár století!“

Yumemi se zamyslela. Proč tam má tedy napsaný takový jméno, když je ta osoba mrtvá klidně i stovky let. Někdo si z ní musel udělat prdel. Řekla si a četla dál.

„Koishi Komeiji!“ vyvolala učitelka!

Koishi se rychlostí světla postavila a s velkým úsměvem řekla

„Zdeeeeee!“ a posadila se zpátky.

„Dobřeeee!“ Yumemi byla nadšená z jejího nadšení a začala číst dál.

„Kana Anaberal!“ vyvolala učitelka!

Kana byla trošku nervózní, ale podívala se na Koishi která se na ní usmívala a to jí dodalo trošku odvahu.

„Zde...“ postavila se a řekla. hnedka se radši posadila.

Ta je tak sladká, pomyslela si Yumemi a trošku se začervenala. Hnedka se ale vzpamatovala a začala číst dál.

„Cirno!“ vyvolala učitelka.

Cirno se sebevědomě postavila a prohlásila.

„Nejsilnější víla, a tím pádem i nejsilnější entita ve vesmíru hlásí svojí přítomnost!“

„Zase plná energie, tak to mám ráda“ usmála se učitelka a začala číst dál.

„Lyrica Prismriver!“ vyvolala paní učitelka.

„Zde~“ postavila se Lyrica, usmála se a znovu se posadila.

„Dobře“ řekla učitelka.

„Merlin Prismriver!“

„Zde“ řekla Merlin

„Lunasa Prismriver!“

„Zde“ řekla bručivým hlasem.

„Fujiwara no Mokou!“ řekla paní učitelka, ale nikdo se neozval.

„Fujiwara no Mokou!“ zopakovala znovu paní učitelka.

„Mouka tu zase není. Hehe.“ řekla jedna ze sester.

„Hmm vypadá to tak“ řekla učitelka.

Hnedka jak to dořekla, ozval se hlasitý zvuk dveří. Někdo do nich silně kopnul.

„Jsem tu, vole. Jen jsem v tom posraném autobuse usnula a odjela o další zkurvenou zastávku dál. Nenávidím zdejší autobusy. Neuměj hlásit ani zastávky. Jo a neříkej mi Mouka! Moje jméno je Mokou, to si zapamatuj!“ dořekla ta holka a odhodila cigaretu z pusy.

Kana se na ní podívala a byla v šoku. To byla ta holka s kterou se setkali na zastávce! Ta holka při které ucítila fakt obrovský strach.

„Jooo, ty jsi ta holka z té zastávky“ podívala se na Kanu a během toho, co se šla posadit do své lavice, poplácala Kanu po zádech.

Z poza své lavice se na ní usmála. Vypadalo to, jako kdyby úplně už zapomněla na to, co jí a Ellen na té zastávce řekla.

„Tak jsme tu všichni“ usmála se Yumemi.

„První hodinu vám nechám volnou abyste se měli jak seznámit s novou žačkou“ řekla Yumemi.

„Mezitím pro vás všechny připravím nějakou hru, která vás bude všechny bavit“ usmála se.

„Doufám, že to zas nebude nějaká sračka jako prší“ řekla Mokou.

„Hehe, neboj, bude to určitě něco, co jsi ještě nehrála“ řekla Yumemi.

„Heh, to jsem teda zvědavá, protože já už za svůj život hrála opravdu všechno“ řekla Mokou.

„Prostě se nech překvapit“ řekla Yumemi a odešla ze třídy.

Jakmile začala volná hodina. Odešly ze třídy Lunasa, Lyrica, Merlin a Mokou. Ve třídě zůstaly jenom Cirno, Koishi a Kana.

„Muhehehe, zůstaly jsme tu sami, Kano, moje nová silná členko, nyní tě pověřím tvojí první misí. Tvoje první mise ti zařídí, určitý místo v našem gangu.“

Kana se na ní divně koukla, jakej zas gang. O čem to sakra mluví??

„Můžu se jenom zeptat...??“ řekla stydlivě Kana.

Cirno se na ní vážně podívala. Ten vážný výraz byl celkem vtipný, právě z toho důvodu, že ho udělala Cirno. Má tak roztomilý obličej a vidět jí s vážným výrazem je spíš vtipné než, že byste z toho měli respekt. Cirno se tedy vážně na ní povídala a kývla. Ten výraz Kaně úplně říkal: Ano, můžeš.

„Noo, mě by totiiiž zajímalo“ povídala Kana.

Cirno na ní s vážným výrazem stále koukala.

„Co je tooo“ pokračovala Kana.

Cirno furt na ní s vážným výrazem koukala.

„Ten Gang“ usmála se Kana a Cirno z toho spadla ze židle.

„A joo já ti to stále ještě neřekla“ řekla Cirno.

„No víš, je to takový to. Děláme věci, na kteří ostatní nemají a nikdo nám to nemůže vyčítat. A pokud by se někdo takový našel, tak brzo zjistí, že mojí úžasné Over Nine Thousand se nemůže nikdo vyrovnat, hehe“ usmála se zlověstně Cirno.

„A co myslíš těma věcma?“ zeptala se Kana.

Cirno sama moc nevěděla, co takový gang dělá a tak začla přemýšlet o tom co říct.

„Ehhh noo. Třeba šíříme spravedlnost“ řekla Cirno, protože fakt absolutně netušila co říct.

„To zní jako zábava, mohly bychom to vyzkoušet!“ řekla Kana.

Cirno si oddechla. Kana je úplně bezradná. Řekla si, že by tohle mohla být sranda a tak si jí tedy pozvala ke stolu.