Kapitola 4.

Dívka ze snu

Kana nevěděla kudy jít. Odkud vlastně přišla. Tohle je fakt hodně divný obchod. Kana zkusila jít podle toho kam vedly fialové světýlka. Ono se to nezdálo, ale ty fialové létající světýlka ukazovali jakousi cestu. Ta která byla hodně blízko u sebe někam vedla. Kana si toho nevědomky všimla a tak šla podle toho. Šla, šla, šla a šla.

Začala přemýšlet o tom jak se sem vůbec dostala. Je tohle vůbec možné? Že z venčí vypadal ten obchod úplně miniaturní, skoro až jako budka a takhle zevnitř je obrovskej. Ani strop už v tenhle moment nebyl vidět. Vypadalo to jako kdyby vůbec neexistoval. Když se Kana podívala nahoru, vypadalo to, jako kdyby se dívala na noční oblohu. Tohle musí asi být sen, něco takového v normálním světě přece nemůže existovat. Říkala si Kana.

Kana už šla celkem dlouho. Hodně dlouho. Mohlo to být už tak 20 minut. Kolem ní už nebylo nic. Jenom tma a samé fialové světýlka co jí ukazovala cestu. Ani už regály nebyly vidět. Vlastně Kana se jich pokoušela dotknout, ale prostě tam už nebyly.

To, že je nemohla vidět, nebylo z důvodu, že by nebyly vidět, ale prostě z důvodu že tam nic nebylo. Byla tam prázdnota a kam oko dohlédlo, byly hvězdičky. Kana se podívala nahoru. Byl vidět krásný žlutý měsíc co odrážel to fialové světlo tady zdola.

Jenže, jak byl ten měsíc daleko? Vypadalo to jako úplně normální měsíc, jenom šel z něj jinej pocit. Jak odrážel to fialové světlo tady ze zdola, tak byl fialový. Měl stejnou barvu jak Marisinino oblečení. Byl to opravdu hodně krásný měsíc.

Kana si najednou začala všímat, že se již k něčemu blíží. V dálce šlo vidět hodně jasné světlo. Kana měla pocit, že už takové světlo někde viděla, ale nebyla si jistá kde. Kde by to světlo mohla tak vidět? Nevzpomíná si. Má velmi rozmazanou paměť. Neříkala si ještě dneska ráno, že je tu něco na co nesmí zapomenout? Co to bylo? Na co nesměla zapomenout?

Mělo to něco společného s tímhle světlem? Sama neví. Šla prostě dál. Světlo bylo jasnější a jasnější. Už ani skoro přes něj nebylo vidět. Přes to světlo šlo vidět míň jak přes tu tmu. Kana si musela zavřit oči, jelikož to bylo velice nepříjemné. Najednou cítila jak spadla na zem. Snažila se pohnout ale nešlo to. Co v tom světle je? Chtěla bych to vidět. Říkala si Kana.

„Už můžeš otevřít oči“ řekl nějaký dívčí hlas.

Kana měla pocit, že už tenhle hlas někdy slyšela. Byl to velice uklidňující hlas. Kana se tedy rozhodla otevřít oči. Když je otevřela, byla v šoku.

Jak mohla zapomenout. Tohle byla ta dívka kterou celou tu dobu hledala. Ta dívka kterou měla ve snech. Byla to velmi hezká dívka. Velmi hodná dívka která Kaně vždycky pomohla, když měla potíže. Jak na ní mohla zapomenout?

Ta dívka se k ní přiblížila. Zvedla obě ruce a chytla Kaně tváře.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, Kano.“ řekla ona osoba která Kanu držela za obličej.

Ta osoba měla krásné dlouhé vlasy. Nebyly vidět, protože okolo byla tma. Ale Kana to mohla cítit. Z nějakého důvodu cítila jak dlouhé ty vlasy jsou. Byl to hodně zvláštní pocit. Kana si chtěla šáhnout. Chtěla cítit vlasy té osoby, která se o ní celou dobu starala. Snažila se ze sebe vydat hlásku. Chtěla říct, že si chce šáhnout, ale hodně se styděla.

„Copak Kano. Chceš mi něco říct? Jsem tu pro tebe. Nemusíš se bát mi cokoliv říct. Já se ti za nic opravdu smát nebudu.“ usmála se ta osoba.

Kana nejdřív zaváhala, ale nakonec ze sebe vydala to, co chtěla říct.

„Já... Chtěla bych se dotknout tvých vlasů... Můžu“

Kana si až po té, co to dořekla uvědomila, jak trapné to je a chtěla se někam zahrabat. Jak tohle vůbec mohla říct? Je to tak trapné. Říkala si. Ta osoba které to řekla se najednou začala smát. Hodně hlasitě smát.

„Hehehehe, samozřejmě, že můžeš, jsem tu od toho, abych ti pomohla s tím co potřebuješ“ usmála se, přitiskla si Kanu k sobě, chytla jí za ruku, kterou si položila na svou hlavu.

Kana se velmi začervenala.

„No co, není to příjemné?“ začala Kanu hladit po hlavě.

Kana si najednou vzpomněla, že se musí zeptat na něco důležitého.

Mezitím, co jí ta osoba hladila vlasy, se jí Kana zeptala

„Proč jsem na tebe zapomněla?“

„Přičemž ta dívka jí odpověděla.“

„Pro tvoje vlastní bezpečí, Kano. Nesmíš si mě pamatovat, nesmíš vědět kdo jsem, než nepříjde ten pravý čas. Věz, že mi na tobě hodně záleží a jsem ráda, že se s tebou můžu setkávat aspoň takto“ usmála se.

Kana zas měla spoustu otázek. Pro její vlastní bezpečí? Je snad v nějakém nebezpečí? Však je s ní ta milá holka Ellen? Co by jí mohla udělat? Dokonce vypadá slabší jak ona sama.

„Dávej si pozor na tu holku, s kterou teďka bydlíš.. Necítím z ní nic dobrého...“ řekla dívka.

Kanu to vyděsilo. Mohla by jí Ellen fakt jenom vodit za nos? Neeee. Neee. To nemůže být pravda přece.

„O čem... to mluvíš? Ellen je velmi hodná dívka. Rozhodně by mi nic špatného neudělala...“ řekla Kana.

„Jenom říkám aby sis dávala pozor... Záleží mi na tobě, můj drahoušku. Náš čas se blíží ke konci. Snad se ještě potkáme. Já jdu zase spát. Měj se...“ dala jí pusu na čelo a odešla.

Kana se probudila. Otevřela pomaličku oči. Co to vlastně předtím dělala? Někde byla, s někým mluvila, ale už si nepamatuje kde a s kým. Koukala se na strop. Ten strop jí byl velice povědomý.

„Tak už si konečně vzhůru“

Ten hlas! Říkala si Kana. To musí být Ellen!

„Pojď ke stolu, připravila jsem ti čaj“ usmála se.

Kana tedy vstala, šla ke stolu, posadila se a napila se čaje.

„Děkuju...“ řekla Kana rozpačitě.

Myšlenkami byla stále někde jinde. Stále přemýšlela nad tím co dělala před tím, než usnula, kde to byla? Je si jistá, že to ještě před chviličkou věděla, ale teď její vzpomínky slábnou a slábnou.

„Co jsme dělaly včera?“ zeptala se Kana nejistá sama sebou.

„Vůbec nic si nepamatuju.“ pokračovala.

„Včera jsme přece byly u toho altánku“ usmála se Ellen.

„Z nějakého neznámeho důvodu si ale spadla do bezvědomí a tak jsem tě musela přenést domů“ řekla Ellen.

„Hmmm“ usrkla si Kana z čaje.

Copak se mi asi stalo. Říkala si Kana když pila ten čaj.

„Děkuji Ellen. Jsi hodná, že jsi mě přenesla až sem“ řekla Kana.

„Dneska je ale pěknej den, mohli bychom vyrazit do města. Určitě si tam ještě nebyla a chtěla bych ti ukázat kam budeš chodit do školy“ usmála se Ellen.

„Domluvila jsem se s ředitelem, že tam budu moci být s tebou, takže tam nebudeš beze mě“ usmála se.

„Díky, že to pro mě děláš Ellen. Fakt jsi hodně hodná holka. Jenom omlouvám se. Už si nepamatuju co jsme včera moc dělaly“ řekla Kana.

„To nevadí, drahoušku. Pojď půjdem, nedaleko odsud je autobusová zastávka, budem jezdit autobusem“ usmála se Ellen.

„Jenom dneska v neděli moc autobusy nejezdí, takže půjdem asi pěšky“ řekla Ellen.

„Umuu, jak je to daleko?“ zeptala se Kana.

„Ohh, ty si vlastně ze včerejška toho moc nepamatuješ. Není to moc daleko nebo“ řekla Ellen, nasadila si boty, posadila si Socratese na rameno a vyšla ven.

„Pojď půjdem“ řekla Ellen. Kana tedy šla za ní.

Vyšli ven. Ellen nelhala. Opravdu bylo dneska velmi pěkné počasí. Bylo teplo a šel cítit příjemný vánek. Kana se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Přišlo jí, že už se dlouho tak příjemného vzduchu nenadechla. Avšak z nějakého důvodu tuší, že na to jen možná zapomněla, tak si s tím nelámala hlavu.

Šly kolem obilnin. Všude kam oko dohlédlo bylo jenom obilí. Takhle šly asi půl hodiny. Najednou šel v dálce vidět nějaký barák. Nejspíš obchod.

„Co je tohle za budovu?“ zeptala se Kana.

„Nic důležitého Kaničko. Nejspíš jenom barák kde bydlí někdo jiný“ usmála se Ellen.

Kaně to přišlo podivné. Doslova na tom baráku bylo napsáno zboží na konci snů. Kana to ale neřešila a šla společně s Ellen dál.

Přišli ke kopci. K hodně strmému kopci. Kana se koukla dolu. Dole bylo město. Nejspíš to bylo město, kde by měla začít chodit do školy. Jak se tak ale chtějí dostat. Přemýšlela.

„Ohh, drahoušku, jsem to ale popleta, zapomněla jsem, že tudy cesta nevede“ zasmála se Ellen aby skryla to, jak trapně se teďka cítí.

„Pojď drahoušku, půjdem tudy“ chytla Kanu za ruce a šly.

Opodál byla taková klikatá cestička dolu. Vyšlapaná. Bylo to jakoby úplně na kraji toho. Nebylo to vůbec přirozené. Z jakého důvodu je pole nahoře. A to město je takhle dole. Není ani propojené s ostatními městy, je izolované od zbytku světa.

Nevede k němu žádná cesta. Jenom tahle. Z jakého důvodu by to mohlo být. Říkala si Kana, když šly dolu. Vstoupili do města. Město vypadalo hodně opuštěně i když bylo v okolí hodně lidí. Byly to vůbec lidi? Někteří vypadali podivně. Navíc Ellen jednou říkala, že v blízkosti není žádné město kde by žili lidi. Možná tohle pro ní není blízkost?

To je asi jedno. Důležitější je proč to tu vypadá tak opuštěně. Řekla si Kana. Možná vypadalo opuštěně z toho důvodu, že tu neprojížděla žádná auta i když je tu doslova pro ně silnice. Vlastně už šly tím městem doslova 5 minut a do teďka neviděla žádné auto! Ani nikde zaparkované nebylo.

Kana si ale v ten moment vzpomněla. Však sem budem jezdit autobusem. Takže určitě tu nějaký provoz je, jenom možná ne dneska. Jsem moc paranoidní. Říkala si. Však je dneska víkend.

Najednou přišly k budově. Byla to taková velmi velká budova. Nejspíš to byla ta škola o které Ellen mluvila.

„Tak už jsme tady, Kaničko“ řekla Ellen s úsměvem

K vchodu od chodníku vedly takové schodiště. Ellen přišla ke Kaně, chytla jí za rameno a řekla jí tichým hlasem.

„Počkej tady, Kaničko. Zavolám ředitele“

Jakmile to dořekla, tak se vydala směrem ke dveřím a tam zazvonila na zvonek. Něco té osobě říkala. Byl tam takový ten mikrofón. Že jakoby zazvoníte, ta osoba vám to zvedne a ví jí můžete něco říct, než vám úplně otevře.

Nebylo slyšet moc co říká. Ale nejspíš to nebylo nic důležitého. Ellen zamávala na Kanu ať jde k ní a tak se rozhodla jít Kana směrem k ní. Přišla tedy k Ellen a čekaly.

Dveře od školy se najednou otevřely. Vyšla z nich holka. Nejspíš náctiletá co měla červený plášť na sobě. A celkově byla celá v červeném. I vlasy měla červené.

„HEehehe, to je ta dívka o které si mi říkala, ta dívka s přek...“

Najednou zafoukal vítr. Nebyla teda slyšet druhá část věty. Mělá krásný černý plášť co vlál během toho, co ten vítr zafoukal. Najednou zvedla svou pravou ruku a ukázala na Kanu. Svou levou si dala na tvář.

„Ty jsi Kana Anaberal, že jo? Já jsem Yumemi Okazaki. Nejsem sice ředitel téhle podělané školy, ale budu tvůj třídní,zažijem spolu spoustu legrace, nemyslíš? Heheheheehe“ řekla s pyšným hlasem Yumemi Okazaki.

Byla vskutku divná. Kana nevěděla moc co na to odpovědět. Takového člověka snad ještě nikdy nepotkala. Řekla si, že jí radši odpoví.

„Ano, já jsem Kana Anaberal, chtěla bych k vám chodit do školy..“ řekla Kana trošku tichým hlasem

Yumemi se zablýskly oči. Šla ke Kaně a chytla jí za ruku.

„Půjdem teda?“ zeptala se Yumemi

„Dobře“ odpověděla Kana a nechala se vodit za ruku.

Šly ke dveřím. Yumemi se furt smála a furt se jí blýskaly oči. Byla velmi ráda, že má novou studentku. Nejspíš už žádnou novou dlouho neměla a tak jí oči zářily nadšením.

„Tohle je hlavní brána, tudyma budeš vstupovat do budovy“ usmívala se Yumemi jako kdyby nevěděla, že je to naprosto očividný.

Prošly tedy hlavníma dveřma a vešly do budovy. Do vestibulu. Vestibul byl velký a otevřený. Nikdo v něm nebyl, ale to asi dává smysl, když je neděle. Uprostřed toho vestibulu byl lustr. Na tom lustru bylo napsaný Magie existuje. Bylo to tam napsaný velmi malinkým písmem, ale Kana si toho i tak všimla a zaujalo jí to.

„Tohle je vestibul má milá Kaničko. Zde se ráno setkávaj lidi a čekaj na začátek vyučování. Dneska je ale neděle, takže tu nikdo není„ řekla Yumemi.

Tohle Kanu ale moc nezajímalo. Zajímal jí spíš nápis na tom lustru a tak se zeptala.

„Co znamená ten nápis Magie existuje na tom lustru“

Yumemi se trošku zarazila, moc nečekala, že si toho všimne.

„Hehe, jednou jsem protestovala proti své akademii když mě chtěli vyhodit“ řekla Yumemi.

„Byli to takový blázni, nevěřili mi! Přitom já jim říkala, že magie existuje“ pokračovala Yumemi.

„Viděla jsem jí na vlastní oči!!!! Na vlastní oči jsem přijela se svou lodí a svou asistentkou navštívit jednu zemi jménem Gensokyo abychom dokázali skutečnost toho, že naturální magická energie existuje! Dokonce jsme na základě výzkumů dokázali vytvořit i vědeckou magii ale i tak nám nikdo nevěřil“ řekla Yumemi.

„Naštěstí dneska už je to jinak. Tohle město totiž, se nachází za další bariérou. Stejně jako Gensokyo bylo za nějakou bariérou kam se lidská noha nemohla normálně dostat. Tak i tohle místo je za bariérou. Vždycky mě zajímalo kdo tuhle bariéru tady vytvořil, stojí tu už asi 5 let ale do teďka se stvořitel neukázal. Ani mudrcové Gensokya, kteří společnými silami vytvořili bariéru tak silnou, že je skoro nemožné se dostat dovnitř nebo ven, neví, kdo tu tuhle bariéru postavi“ pokračovala Yumemi.

„Každopádně chtěla bych to zjistit a jednou na to určitě díky síle vědy příjdu, hehe“ usmála se Yumemi a šly dál.

Chodba byla dlouhá. Ačkoliv ta škola zvenčí vypadala malá, tak chodby vevnitř byly dlouhé. Mělo to asi důvod. Nebyly zde vchody do tříd ani okna ani nic takového. Na zdech byly obrázky, jakési portréty a pod nima byl text. Chodba byla široká. Dalo by se sem vjet autem. Kana se nad tímhle zamyslela. Jelikož šly uprostřed chodby, tak Kana neviděla na text co tam byl napsaný. Zeptala se tedy Yumemi.

„Paní učitelko, můžem se na chvilku zastavit? Chtěla bych se podívat na ten text co tam je napsaný“ řekla Kana.

Yumemi se zastavila. Usmála se a začervenala se. Velmi se jí líbilo, že jí někdo řekl "Paní učitelka". Chytla Kanu za ruku a s velkým a vřelým úsměvem jí řekla.

„Zajímá tě to? Hehe. Samozřejmě, že můžeš má milá Kaničko“ řekla Yumemi.

„Běž“ usmála se Yumemi a pohladila jí po hlavě.

Kana tedy šla. Šla k obrazům a podívala se co se na nich píše. Na prvním obrázku viděla nějakou 17letou teenegerku. Pod obrázkem bylo napsané. Yukari Yakumo, mudrc Gensokya. Je to velmi elegantní a tajuplná žena. Říká se, že je jedna z těch, co je zodpovědná za vytvoření Gensokya.

Kana již toto jméno slyšela po několikáté. Gensokyo. Co to sakra může být. Z toho co ví je to nějaká země. Ale nikdy o této zemi neslyšela. Od Yumemi slyšela, že je tato země za nějakou bariérou kam se žádná lidská noha nedostane. Bylo to divné. Kana cítila, že tuhle zemi zná, ale pravdou je, že o ní nikdy neslyšela. Možná je to kvůli té ztrátě paměti? Možná určitě. Řekla si Kana a šla za Yumemi se zeptat co to vlastně Gensokyo je.

Přišla za ní. Yumemi se furt usmívala štěstím. To že jí někdo nazval paní učitelkou jí úplně položilo.

„Hehehehe, paní učitelka, hehehehe“ mumlala si pro sebe.

„Paní učitelko a co je to vlastně Gensokyo?“ zeptala se Kana.

Yumemi trošku povyskočila, zas jí někdo řekl paní učitelko. Hned jí to však přešlo, protože se jí někdo zeptal na otázku na kterou je třeba odpovědět.

„Gensokyo říkáš. Hmmm“ zamyslela se Yumemi.

„Gensokyo je země, kde žijí lidi a youkaiové pospolu. Youkaiové jsou vlastně stvoření, co nejsou lidi. Můžou mít různé schopnosti. Obracení věcí naruby, ovládání temnoty a tak dál. Samozřejmě jsou tu i jiný stvoření jak youkaiové a lidi a to například víly, nebo duchové. Duchové se ještě můžou řadit na obyčejné duše, pomstichtivé duchy nebo poltergeisty. Tato země byla vytvořena z toho důvodu aby tihle stvoření nemohli napadnout obyčejné lidi z vnějšího světa. Za udržování rovnováhy Gensokya je zodpovědná místní kněžka svatyně. Momentálně je to Reimu Hakurei. Reimu Hakurei je trošku zvláštní kněžka, jelikož youkaie které dělají bordel nechává žít a spíš se je snaží polepšit. Hmm. To asi všechno o Gensokyu“ řekla Yumemi.

„Hmm a ta Reimu Hakurei, pracuje s někým?“ zeptala se Kana.

„Co tak vím, tak ne. Ale když jsem jednou přišla do Gensokya objevovat magii, tak po mě zaútočili tři! Reimu Hakurei,místní kněžka svatyně. Marisa Kirisame, čarodějka. Ukradla mi pár věcí, ale to je debata na jindy. A Mima. Pomstichtivý duch co mi stále odmlouval. Vždycky když jsem něco řekla, nebo nabídla, tak mi na to odpověděla jinak, než jsem chtěla a ona moc dobře věděla, že jsem o tuhle odpověď nestála. Jak já nesnáším ten její samolibý obličej“ nabručela se Yumemi.

Kaně něco říkalo to jméno Kirisame Marisa. Něco jí říkalo, že tuhle holku už někde potkala a tak se tedy zeptala.

„Kdo je ta čarodějka, Marisa Kirisame?“

„Marisa Kirisame? Hmm, možná jste se už někde potkaly. Přeci jenom, žije blízko odtud. Na kraji města má obchod ehm ehm s kradeným zbožím. Má to dobře skrytý, normální člověk se do té části obchodu nemá jak dostat. Naštěstí mám své zdroje (děkuju Ellen). Každopádně nedoporučuji si od ní nic kupovat. Stejně ti nic neprodá, protože spíš jak prodavačka je sběratelka a tenhle obchod má jenom na flex. Kdyby tady vedle mě stála, tak bych jí přetáhla židlí“ řekla Yumemi.

Kana se zamyslela, určitě v tomhle obchodě byla, ví o tom. Jenom vzpomínky na to má stále trošku zamlžené. Říkala si že to nebude řešit.

„Půjdem dál?“ zeptala se Kana.

Yumemi se usmála a podala Kaně ruku aby šly dál.

„Jo půjdem“ řekla Yumemi.

Kana se jí tedy chytla a šly dále. Na konci chodby byly samozřejmě jedny dveře. Byly to dveře co vedly do jediné třídy ve škole.

„Jsme tady hehe“ usmála se Yumemi.

Kana se usmála nazpět. A již čekala jak její třída bude vypadat. Ten strach co měla na začátku úplně opadl. Bála se, že tady bude zažívat úplný teror. Ale s takovouhle hodnou učitelkou teror určitě zažívat nebude.

Yumemi otevřela dveře do třídy. Obě vstoupily dovnitř. Ve třídě už naštěstí byla okna. Z okna byly vidět ty kopce z kterých sem s Ellen přišly. Bylo zde 6 laviček. Nejspíš do téhle školy chodilo 6 lidí. Byla zde obří tabule. Ne taková ta klasická zelená na kterou píšete s křídami, ale taková ta moderní bílá na kterou píšete fixami. Naproti tabuli byla i nějaká bílá krabice s nějakým černým kruhem uvnitř.

„Hehe, jsi náš sedmý žák“ usmála se Yumemi.

„Ještě tu sice nemáš vlastní židli, ale zítra jí tu mít budeš“ pokračovala Yumemi

„A jestli jí tu mít nebudeš, tak tou židlí kterou si tu měla mít prověřenou osobu přetáhnu po hlavě (moje pomsta bude sladká, hehe)“ zatnula pěsti Yumemi.

Kanu ale velmi zajímalo co je ta věc naproti tabule a tak se tedy zeptala.

„Co je ta věc naproti tabule?“

„He? Ty to nevíš? Hmmmm. To je projektor. Tím promítáme nějaké věci abychom vám mohli ukázat jak některé věci vypadaj. Nakreslit by to trvalo dlouho. Navíc nejsme nějací extra dobří kreslíři. Takže je pro nás jednoduší to promítnout prostě přes projektor hehe“ řekla Yumemi.

Kana nad tím přemýšlela. Jak ta věc vlastně funguje. Odkud se to promítá. Nejspíš z toho malého zařízení co bylo na tom stole? No, ne že by na tom záleželo.

„Můžeš se tu ještě porozhlédnout, máme na to 20 minut, pak už budeš muset jít“ řekla Yumemi

Kana kývla hlavou a šla se porozhlédnout. Třída nebyla extra moc velká, ale za to tu bylo fakt hodně věcí. Vzadu byly jakési poličky a v nich bylo celkem hodně věcí. Kana se tam šla tedy podívat. V první poličce byly papíry. Nebyly to ledajaké papíry, ale barevné papíry. Nejspíš na tvoření nějakých papírových modelů. V druhé poličce byly různé umělecké pomůcky. Jako štětce, vodovky, fixy, tužky, a další podobné věci. Podívala se do další poličky. V další poličce byly nějaké zkumavky a papíry. Nejspíš alchymie, říkala si Kana. Do dalších poliček se nedívala, protože by to asi bylo zbytečné. Šla tedy zpět za Yumemi, že už si vše co potřebovala vidět prohlídla a že už můžou jít.

„Už mám všechno prohlídlé paní učitelko. Máte to tu opravdu krásné“ usmála se Kana.

„Hehe já vím, velmi jsem se snažila aby to tu bylo krásné. Ještě si ale neviděla všechno. Dneska je tu mrtvo, protože je neděle, ale zítra to tu bude živější“ usmála se Yumemi.

„Pojď, zavedu tě zpátky hehe“ řekla Yumemi a podala Kaně ruku.

Kana se chytla Yumeniny ruky a šly společně ven. Zas tou velmi dlouhou chodbou kudyma sem přišly. Tentokrát to bylo ale rychlejší, protože se nezastavovaly. Jakmile vyšly ven, tak venku už na ně čekala Ellen.

„Ohh, vy už jste tady?“ usmála se Ellen.

„Jooo, je to velmi hodná dívka. Jsem velmi ráda, že můžu učit takovou krásnou a hodnou dívku jako je Kana. Děkuju, žes mi jí sem zavedla. Hihi“ řekla Yumemi.

„No, my už půjdem. Nebo než příjdem domů, tak bude tma. Pojď Kaničko, jdeme“ řekla Ellen

Kana tedy šla za Ellen. Ellen se dala do pohybu a šla směrem ke kopcům od kterých vyšly. Vypadalo to, že je pozdě odpoledne, takže je klidně možné, že dojdou někdy v noci.

„Těším se zítra na tebe!!! Rozhodně příjď, Kano!“ zamávala ještě na ní Yumemi.

Přičemž Kana se otočila, usmála se na ní a zámavala jí nazpátek. Něco jí říkalo, že je tohle opravdu skvělá osoba. A že má velký štěstí, že má zrovna takovou učitelku. Byla opravdu velmi ráda. Cítila opravdové štěstí. Poslední dny se jí děly jenom samé krásné věci. Nejdřív potkala Ellen a pak takovou hodnou paní učitelku.

Již se stmívalo. Slunce zapadalo. Kana a Ellen již vylezly na kopec. Z kopce bylo vidět jak se pomaličku rozsvěcovaly světla. Nebyly to jen tak ledajaký světla. Normálně by světla z normálních lamp byly takový nažloutlý. Tohle bylo hodně modrý a ani nešlo vidět odkud to vychází. Prostě město zářilo modrou barvou a nebyl vidět žádný zdroj toho světla. Kana se na to dívala a nejspíš se jí to líbilo. Nikdy nic předtím takového neviděla.

„Líbí se ti to?“ usmála se Ellen a chytla Kanu za rameno.

„Jooo, je to pěknýýý“ řekla Kana.

„Co to vůbec jeeee?“ zeptala se Kana.

Ellen se hluboce zamyslela.

„Hmmmm, to jsou vlastně duše mrtvých lidí, ve dne většinou spí a v noci vylézají ven. A tím jak svítí, tak je celé město zabarvené do modra. Je to velmi hezký úkaz, ráda se na něho dívám. Jsem ráda, že se ti líbí“ řekla Ellen.

„Jojo, je to pěkný opravdu se mi to líbí. Jenom je mi trošku líto těch duší“ řekla Kana.

„Hmm, pročpak?“ zeptala se Ellen.

„Tím, že jak tu jsou uzavření, tak nejspíš nikdy nenajdou pokoj. Je mi jich trošku líto“ řekla smutně Kana.

„To ti líto být nemusí, to jsou duše mrtvých lidí co zemřeli uvnitř bariéry. Dřív nebo později si pro ně příjde místní Shinigami a určitě najdou pokoj“ usmála se Ellen.

Kana moc nevěděla co na to říct a tak jenom kývla hlavou. I když nevydala ani hlásku, tak její vlídný úsměv mluvil za vše. Ellen se na ní usmála nazpátek a podala jí ruku aby se jí chytila. Kana se jí s úsměvem chytila a vyrazily domů. Zase prošly kolem té stejné budovy která měla název "Zboží na konci snů." Již byla opravdu skoro tma. Ale naštěstí v dálce viděly světlo. To světlo byl nejspíš Ellenin barák. Kana se už těšila na to až si lehne. Dneska byl celkem těžkej den. Šly tak dlouhou cestu tam a ještě o to delší cestu zpátky. Byla už opravdu hodně unavená.

„Kaničko, už jsme doma koukej“ řekla Ellen a ukázala na dveře.

Kana nebyla moc zvyklá na takové dlouhé vycházky a tak už únavou padala k zemi. Už ani moc nemohla mluvit, jelikož už z poloviny spala. Ellen si jí opřela o rameno aby nespadla a chytla jí za ruku. Otevřela dveře a společně s Kanou vešly dovnitř. Venku už byla celkem zima, ale jakmile vešly dovnitř, tak už si s tou zimou nemusely dělat starosti, jelikož vevnitř už bylo teplo. Kana si sedla na židli a čekala až se Ellen posadí k ní. Ellen mezitím připravovala čaj.

Kana začala pomaličku usínat, položila si hlavu na stůl a začala přemýšlet. Přemýšlela o tom co bude v budoucnu dělat. Jaký budou její spolužáci. Doufala, že budou hodní a že s nimi zažije spoustu legrace. Učitelku má hodnou, takže i kdyby byli zlí spolužáci, tak jí aspoň učitelka ochrání. Snad budou její spolužáci fajn. Z toho všeho přemýšlení usnula. Když už Ellen dodělala čaj a došla ke Kaně, tak už Kana spala. Ellen se na ní usmála. Vypadala velmi roztomile, jak tak spala na té židli. Rozhodla se jí aspoň přikrýt ať nenachladne a tak rychle šla pro deku a přikryla jí. Sedla si vedle ní a opřela se o ní a takhle spolu trávili celou noc. Mezitím co spolu spaly, tak Yumemi na druhé straně bariéry něco řešila.

Jakmile odešla Kana domů, tak si Yumemi říkala, jak je super, že má takovou hodnou žačku. S velkým a vřelým úsměvem se vešla zpátky do školy a procházela tou dlouhou chodbou kterou procházely s Kanou když jí ukazovala kam bude chodit do třídy. Dotkla se jednoho obrazu a na druhé straně se začala otevírat stěna. Jakmile se stěna otevřela, tak Yumemi vešla dovnitř. Za tou otevřenou stěnou byly schody které vedly dolů. Yumemi se vydala směrem dolů. Bylo to takové kulaté schodiště. Vedlo to opravdu hluboko. Yumemi šla asi tak 2 minuty než došla úplně dolů. Dole byly železný dveře. Vedle nich byla nějaká krabička kam se zadávaly čísla. Nejspíš ty dveře byly uzamčené na kód. Yumemi zadala tedy zadala kód. Kód byl 43686979757269. Dveře se pomaličku otevřely.

Jakmile se otevřely, tak Yumemi vstoupila dovnitř. Vevnitř na ní čekala blonďatá holka s námořnickým oblečením. Ta holka se na ní usmála.

„Tak začneme?“ řekla ta blonďatá holka.

„Ano, jdem na to!“ řekla Yumemi.