Kapitola 3.

Zboží na konci snů

Byl krásný den. Kana seděla s Ellen v altánku a užívala si krásného vánku.

„Přinesla jsem sebou termosku s čajem, chceš se napít“ usmála se Ellen a nalila to do pohárku.

Kana už byla klidnější, už se nebála tak moc sama sebe. Sice stále měla pochybnosti o svém původu, ale snažila se to neřešit. Už nebyla sama. Už byla sebejistější. S klidem odpověděla.

„Jestli můžu, tak klidně. Mám celkem žízeň“. Ellen jí to s úsměvem podala.

„Tos měla říct rovnou, že máš žízku, dala bych ti to dřív“ řekla s úsměvem a sobě si nalila taky.

„Není dneska pěknej den?“ Když jsem sem šla minule s jinou holkou, bylo tu ošklivě řekla Ellen.

„S jinou holkou?“ zeptala se Kana.

Celkem jí to zarazilo, jelikož si myslela, že je zatím první.

No vííš, ono nejsi úplně jediná kdo sem zabloudil, před tebou tu byly ještě tak 3 dívky, možná 4, mám špatnou pamět hehe, pamatuju si dobře jen tu jednu. Jedna holka si tu dokonce otevřela obchod“ řekla Ellen a napila se čaje.

„Aha... řekneš mi prosím o té jedné? Proč už tu s tebou není?“ zeptala se Kana.

„Ehh ehh, to ti zatím nemůžu moc říct, neboj, řeknu ti to jindy, jen si nemyslím, že to zatím potřebuješ vědět.“ řekla Ellen a koukla se na hodinky.

„Hehe už je odpoledne, chtěla bych ti ukázat kde si budeš moci ještě nakoupit“ řekla Ellen.

„Nakoupit? Ale já nemám žádný peníze...“ řekla Kana.

„To je v pořádku, Kaničko, já ti nějaké dám. Vlastně umm. Mohla bys začít chodit do školy“ řekla Ellen.

„Do školy?“ zeptala se Kana.

„Jojo, do školy, ta tě toho hodně naučí“  usmála se Ellen.

„Poznáš tam hodně lidí, naučíš se něco o světě, naučíš se číst a psát, naučíš se porozumět hodně věcem“ řekla Ellen a ještě pokračovala.

„Dneska je sobota, znám jednu školu kde by se ti mohlo líbit, domluvím se nějak s tamním ředitelem a můžeš nastoupit“ usmála se.

„A ty tam semnou budeš?“ zeptala se Kana.

„Kaničko, já tam s tebou nebudu moci chodit, mě tam nepustí, já už dávno školu dochodila“ řekla Ellen.

Kana se na ní podívala, šáhla jí na ramena.

„Já, nechci... nechci... nechci chodit někam kde nebudeš ty... prosím, neopouštěj mě...“

V Kanininých očích byl vidět velký smutek. Pro Kanu je Ellen jediná osoba kterou kdy potkala a s kterou kdy interagovala. Kana neví co by bez ní dělala. Možná by bez ní stále putovala tím nekonečným polem.Samozřejmě že nechce nikam, kde by nebyla Ellen!

„To je v pořádku Kaničko, já tě neopustím. Však budem furt spolu.“ usmála se.

„Vážně... a proč... mě tedy chceš poslat do té... školy či co.. to j.. to je...„ zeptala se Kana se slzami v očích.“

„Kaničko, do té školy budeš chodit jenom 3 hodinky denně. A jenom 5 dní týdně. Já jenom chci aby sis našla další kamarádky na které se můžeš spolehnout. Neznamená to, že se spolu už nikdy neuvidíme neboj.“ řekla Ellen.

„Dobře... Mám tě ráda, Ellen...“ řekla Kana.

„Já tebe taky Kaničko, jsem ráda, že můžem zůstat spolu.“ usmála se.

Ellen. Kana si stále opakovala toto jméno v hlavě. Ellen Ellen. Ellen. Je tu tolik věcí co by chtěla s Ellen dělat. Nikdy nic takového s nikým nedělala, protože předtím nejspíš ani nikoho neměla. Chtěla by s ní chodit na procházky. Chtěla by se s ní koupat někde u rybníka. Chtěla by s ní společně jíst to stejné jídlo, chtěla by s ní pozorovat ptáčky, chtěla by s ní dělat spoustu věcí.

Tak k čemu ta škola? Ta škola jí bude jenom omezovat a obírat o čas který by mohla strávit s Ellen. Proč proč proč proč proč. Říkala si Kana. Možná se mě chce Ellen jenom zbavit. Možná jsem, možná jsem přeci jenom přítěž a měla bych zůstat navždy sama. I předtím jsem byla dlouhou dobu sama. Možná jsem byla sama proto, protože se k lidem nehodím a Ellen. Ellen je až moc hodný člověk abych s ní mohla zůstat. Říkala si Kana.

Pak si ale vzpomněla na ten teplej pocit Elleninino těla kterej cítila když ji Ellen vší silou objala. Udělal by toto opravdu člověk, co by mě chtěl odhodit? Říkala si Kana. Možná jsem jenom moc domýšlivá, neměla bych nad takovými věcmi přemýšlet. Ellen mě má určitě taky hodně ráda, však mi to i sama řekla!

Sama mi řekla, že se mnou chce zůstat. Já, já... Proč přemýšlím nad takovými věcmi jako, že by mě Ellen chtěla zahodit. Proč přemýšlí takhle nechutně. Proč, proč, proč. Říkala si Kana. Nesmím se nechat zdeptat takovýma myšlenkama. Jsou mi absolutně k ničemu. Ale nějak, nějak na to nemůžu přestat myslet. Nějak, nějak... To nejde... Co když se mýlím, co je vlastně pravda a co lež. Já, já nechci už nad tím přemýšlet.... Proč se mi tohle děje.

Kana ze sebe celou cestu nevydala ani hlásku.

„Kaničko, už jsme tady.. A nebuď z toho smutná, však se nic neděje, jsem si jistá, že si školu užiješ“ usmála se Ellen.

Kana nic neřekla, stále byla ve svých myšlenkách.

„Koukej, tohle je obchod, tady si můžeš nakopit věci“ chytla ze zadu Kanu za hlavu a otočila jí směrem k obchodu.

Byl to malej krámek uprostřed ničeho, vypadalo to jako kdyby sotva stál, ale nejspíš fungoval. Bylo už pozdě odpoledne, začalo se stmívat a byly vidět jakési světýlka. Nade dveřma toho obchodu byla cedule ve které svítila písmenka. Kanu to velice zaujalo, protože něco takového viděla poprvé v životě.Bylo tam doslova napsaný, Zboží na konci snů.

Nejspíš to mělo reprezentovat to. Jak je tohle pole obrovské a jak musí dlouho trvat než se sem dostaneš. Prakticky za tím obchodem bylo už město. Jenom jakoby bylo z kopce, takže se nejspíš těžce z toho města vychází sem nahoru. Ellen chytila Kanu za ruku a vešly do toho obchodu.

Jakmile tam vešly, tak šlo cítit úplně takovou tu vůni staroty. Bylo to jako když byste vešly do nějaké hodně staré dřevěné chaty. Taková ta vůně byla. Bylo to velice intenzivní. V obchodě si šlo na první pohled všimnout několikavěcí. Byly tam základní potraviny jako pečivo, pití, nějaký jídlo a hygienické potřeby. Prakticky to byla naprosto obyčejná večerka, kterou byste našli v každé druhé vesnici.

Akorát z téhle šel jinej pocit. Takovej hodně magickej pocit. Jako kdyby ten materiál, z kterého je tenhle obchod vytvořen nepocházel ani z tohoto světa, bylo to zvláštní, hodně zvláštní. Je fakt možné, že by tenhle obchod mohl pocházet z jiného světa? Z nějakého světa snů? Přeci jenom se tenhle obchod jmenuje Zboží na konci snů. Nebylo by to žádné překvapení kdyby opravdu tenhle obchod byl z nějakého snu.

Za pultem stála dívka, nejspíš stejného věku jako Ellen Měla na sobě klasický čarodejnický oblek co vidíte na všech čarodejnicích pokud bydlíte na západě. Nebyla to ale úplně obyčejná čarodějka. Možná znáte takové ty čarodějky, co maj bradavice na nose, jsou ošklivé, mají černou kočku a všem dělaj zle. Takové ty čarodějky co vám daj lektvar lásky a to že to má vedlejší efekty zjistíte až po tom, co jej vypijete.

No, tak tahle čarodějka byla jiná. Vypadala velmi elegantně. Čarodějka do které byste neřekli, že by udělala něco takového. Byla velmi překrásná. Měla krásné dlouhé blonďaté vlasy, krásný fialový klobouk. Ten klobouk byl velmi dlouhej. Špička toho klobouku jí sahala až po záda. A prostě byla celá ve fialovém. Na svém kloboučku měla krásný měsíček který odrážel světlo. To málo světla co v té místnosti bylo dokázal ten překrásný měsíc co měla na tom klobouku odrazit, takže překrásně zářil. Jako kdyby to světlo vycházelo přímo z toho měsíce.

Ta čarodějka si všimla, že ty dvě vešly dovnitř.

„Ojjjj, to jsou nám ale zákazníci. Vítejte v obchodě kde prodáváme zboží z konce vaších snů. Já, Kirisame Marisa vám ráda poradím daze~“ řekla ta čarodějka.

Vypadala velmi nadšeně, když viděla Ellen. Vypadalo to jako kdyby se znaly už nějakou dobu.

„Ahoj Mariso, přišla jsem sem s mou novou kamarádkou, ztratila se ve světě, neví odkud je a nic si prý nepamatuje. Bude u tebe od teďka nakupovat, tak na ní buď prosím hodná.

Kana byla velmi nervózní, kdo to byl? Byla velmi krásná, ale bála se jí. Cítíla z ní velmi děsivou energii. Marisa se podívala na Kanu. Najednou byl v Marise vidět jakýsi šok. Něco jí překvapilo když se na ní podívala

„Hej Ellen, pojď se mnou na chvilku do kumbálu, musíme si o něčem důležitém promluvit, je to extrémně důležité“

„Ellen se nejdřív divila co by to mohlo být, ale věřila Marise víc jak komukoliv jinému. Sice to na první pohled tak nemusí vypadat, ale znají se už dlouhé roky.“

„Dobře Mariso“ řekla.

„Kaničko chvilku tady počkej bude to rychlý“ řekla Ellen Kaně, pohladila jí po hlavičce a šla s Marisou do kumbálu.

Kana tedy zůstala v obchodě sama. Řekla si, že by si aspoň mohla prohlídnout zboží co tu v tomhle obchodě je. Kana si něčeho všimla. Ten obchod zevnitř, vypadá mnohem větší jak zvenčí. Vlastně opravdu mnohem větší, vypadá až skoronekonečně. Kana tedy začala procházet regály. První regál byl normální. Bylo to pečivo. Byly tam housky, rohlíky, chleba. Všechno možné.

Kana se nad tím velmi zamyslela. Jak vlastně chutná pečivo. Nikdy neměla šanci ho moc ochutnat. Nebo možná ho někdy ochutnala, ale už si to nepamatuje. Hmm. Nechtěla už nad tím moc přemýšlet a tak se přesunula k dalšímu regálu.

Další regál byl rozdělen na dvě části. Jedným z nich bylo ovoce a to druhý byla zelenina. V regálu s ovocem byly věci které byste v regálu s ovocem očekávali. Byly tam jablíčka, hruštičky, banánky. Prostě všechno takové to dobré ovocíčko. Pak tu byla samozřejmě zelenina. Oh ano zelenina. Samozřejme ze tam byly mrkve, rajčata, okurky a podobné věci, ale Kanu nejvíc zaujal meloun. Meloun je prý zelenina ale svou chutí připomíná ovoce a Kana to hodně chtěla zkusit. Zapsala si to tedy do paměti. Tohle musím pak vyzkoušet. A šla k dalšímu regálu.

U dalšího regálu byly sladkosti všeho druhu. Byly tam čokoládové tyčinky, čokolády, cucací bonbóny, ale i želatinové bonbóny a čokoládové bonbóny. Bylo tam toho hodně a Kana by nejradši vyzkoušela úplně všechno. Ale nechtěla jakoby vykoupit celej obchod, tak si řekla, že jí čokoládové tyčinky budou stačit. Šla k dalšímu regálu.

A hned jak k němu přišla, tak od něho zase odešla. Bylo tam přímo napsaný školní pomůcky, a nad tím nechtěla Kana moc přemýšlet, protože jí to připomínalo ten smutek z toho, že by jí Ellen mohla opustit. Šla tedy dál. K dalšímu regálu.

U dalšího regálu byly higienické pomůcky. Mýdlo, zubní pasta, voda na vyplachování, šampón, dokonce i prací prášek a přípravek na čištění nádobí. Kanu tohle moc nezajímalo a tak šla tedy dál.

U dalšího regálu byly časopisy. Byly to časopisy všeho druhu. Časopisy o ufu, kytkách a tak podobně. Nic zajímavého. Kana tedy zas přešla k dalšímu regálu.

U dalšího regálu byly knihy. Byly to zcela normální knihy. Kana si řekla, že když tady teď v okolí nikdo není, tak by se na ně mohla mrknout. Na jedné z těch knížek bylo napsaný Phantasmagoria of Flower View. Kana se rozhodla si tedy tu povídku přečíst. Z nějakého důvodu Kana může číst. Nepamatuje si, že by se to někdy učila, ale prostě to zvládne. Nepamatuje si ani, že by někdy něco četla, takže tohle je pro ní úplně první knížka co čte.

Byl to příběh o světě, který byl mimo ten náš. Ve venkovním světě se prý stala nějaká velká tragédie a tak byl ten svět, o kterým je tento příběh zarostlý kytkami. Všechny ty kytky měly reprezentovat duše mrtvých lidí, co umřeli na tu danou tragédii v tom venkovním světě. Kanu to velice zaujalo, ale všímala si, že už to čte celkem dlouho, tak se vydala dál. K dalšímu regálu.

Jenže tady to začalo být trošku podivné. Do teďka dřevěné regály se začly měnit na temně fialovou a kolem Kany lítali jakési světle fialové světýlka. Vypadalo to jako světlušky.

Všechno se dalším a dalším krokem začalo stmívat a stmívat. Jediné čím bylo možné spatřit bylo těma fialovýma lítajícíma světýlkama. Bylo to tu divný. Kana se šla podívat teda k prvnímu regálu.

Byly tam nějaké svitky. Co s něma. Říkala si Kana. Radši na to ani nesahala, protože se bála, že něco pokazí a šla dál.

U dalšího regálu byla košťata. Na jednom bylo napsaný Chungus 2000. Mohlo by se jednat o značku nějakého koštěte? Těžko říct. Radši se v tom taky dál nehrabala a šla dál. Dál do temnoty.

Další co na ní čekalo byly nějaké krystaly co nikdy neviděla. Mohly by to být krystaly na ozdobu? Vypadají docela pěkně, říkala si Kana. Možná bych si nějakej z nich pak mohla koupit. Šla dál a dál a dál.

Tyhlety předměty jsou všechny divné. Říkala si Kana. Příjde mi, že nemaj vůbec žádné praktické využití. Dál si říkala Kana. Pak jí došlo, že ušla celkem dlouhou cestu a že by se mohla vrátit. Tak se tedy otočila a to co viděla jí nemile překvapilo. Viděla nekonečné množství regálů. To ušla už takovou cestu? Ale počkat. Nebyl ten obchod úplně miniaturní? Proč tedy ušla takovou dálku? Tohle je velmi divné místo. Říkala si Kana a šla zpátky. Říkala si, o čem asi ta Ellen s tou Marisou asi tak mluví.

Marisa se vyděšeně podívala na Ellen.

„Ellen, teď mě dobře poslouchej, je to hodně důležité“

Ellen se na ní podivně podívala a čekala co jí Marisa řekne.

„Proč... Proč je tu s tebou ta holka?“ zeptala se velmi vyděšeně Marisa.

Ellen se na ní podivně podívala.

„To je v pořádku Mariso, je to jen obyčejná holka co má amnésii a já se rozhodla, že se o ní postarám, z jejího pohledu, je toto jen obyčejný obchod.“ usmála se Ellen aby uklidnila Marisu.

„Ne. Ellen.. Mýlíš se. Není to obyčejná holka. Kdyby to byla obyčejná holka, tak by po ní nešla Alice!“ řekla vystrašeně Marisa.

Ellen to trošku překvapilo, protože nevěřila co právě Marisa vypustila z úst. Rozhodla se tedy odpovědět a Marisu tím způsobem nějak uklidnit.

„Uklidni se Mariso, nemám absolutní páru o čem to mluvíš, proč by zrovna po ní šla Alice? Taková holka co je většinou někde zašitá sama a o ostatní se moc nezajímá?“ zeptala se jí Ellen.

„Alice mi to říkala ještě předtím, než jsem založila tento obchod. Čili několik let nazpátek když jsem ještě žila v Gensokyu. Netušila jsem, že to stále není u konce... Jde o to, že tahle holka má v sobě zapečetěné vědomosti navždy uzavřeného grimoáru který nikdo nikdy nesmí otevřít. Pokud by tu holku někdo zneužil... Nemuselo by to znamenat jen konec tohoto světa, mohlo by to znamenat i konec Gensokya, Makaie a i ostatních světů“ řekla Marisa a začala pokračovat

„A ještě k tomu.., Ona je...“