Kapitola 2.

Nové přátelství

„To bude dobrý, neplakej“ řekla Ellen a obejmula Kanu.

„Řekni mi. Copak tě trápí“ pohladila Ellen Kanu po tváři.

Kana se na ní podívala stále se slzama v očích. Ellen měla vlídný úsměv na tváři.

„Chtěla bych vědět kdo jsem. Nic si nepamatuju... Příjdu si, že nejsem nikdo“ řekla smutně Kana.

Ellen jí pohladila po hlavě a řekla.

„A opravdu ti na tom tak záleží? Ty jsi ty a tvoje ztracené vzpomínky tě nemusí trápit“ řekla Ellen.

„Kana nerozumněla tomu, co se jí tím Ellen snaží říct. Však bez svých vzpomínek je ničím.

„Neboj se Kaničko. Dej mi ručičku. Někam tě zavedu“ řekla Ellen a nastavila Kaně svojí ruku.

Kana nejdřív nevěděla co má dělat. Navíc se bála, že ruka prostě projde skrz ní. Bála se reakce Ellen co by na to měla. Bála se, že by na ní už nebyla tak hodná, kdyby zjistila pravdu. Bála se, že by na ní změnila názor. Po chvilce si ale uvědomila, že takhle se opravdu nikam nedostane a tak sebrala odvahu a podala jí ruku.

„Určitě si teďka říkáš kam tě chci zavést“ podívala se Ellen na Kanu s úsměvem.

„Musíš si určitě říkat, všude je jenom pole...“ pokračovala Ellen.

Jakmile vešly obě ven. Svítilo sluníčko.

„Ale, to není úplně pravda. Znám pár hezkých míst co by tě mohli zaujmout, hehe“ usmála se Ellen a vyšli vpřed.

„Jaké mista?“ zeptala se Kana.

Uvidíš, uvidíš“ řekla s úsměvem Ellen.

Obě teda šly pustým polem. Nebylo to pole který si nejspíš představujete ze svého okolí. Na tomto poli nebylo nic zasazeno. Není to tak, že by bylo neúrodné. Prostě a jednoduše tu nejsou lidi, kteří by mohli toto pole obdělávat, takže zůstalo opuštěné. Otázkou ale zůstává proč to tu pole je. Proč by se někdo dřel s děláním pole aby ho následně opustil. Dává to vůbec nějaký smysl? Když se na to podíváte z vícero perspektiv, možná naleznete odpovědi. Podívejme se teda na to. Je možné, že odsud třeba prostě lidi utekli. To by pak dávalo větší smysl, než že ho prostě opustili, ne? Proč odsud utekli? To je další otázka. A stejně jako na předchozí, i na tuhle existuje víc odpovědí.

Kana s Ellen dorazily k místu. Byl to rybník. Nic v něm sice neplavalo, ale bylo to přeci jenom něco jiného jak pusté pole.

Ellen se posadila blízko břehu do trávy. Dívala se vstříc sluníčku. Dneska bylo fakt nádherně. Ne jako včera, kdy tak strašně moc pršelo. Ellen byla ráda, že může takhle pěkný den sdílet s další osobou.

„Pojď si přisednout, Kaničko. Přece tam nebudeš jen tak stát“ řekla Ellen.

Rozhodně to nebylo tak, že by tam Kana chtěla jenom tak stát. Jenom se trošičku zamyslela. Přemýšlela nad tím, proč tu vůbec je. Cítila se nesvá. Cítila, že není tím čím bývala i když vůbec nevěděla čím bývala. Jakmile ale zaslechla volající Ellen, tak jí tohle přešlo. Možná tohle je ten důvod, proč tu je. Aby si mohla užít slunečného dne s novou holkou co právě potkala. Ale je tomu opravdu tak? Kana nad tím nechtěla přemýšlet a šla se posadit vedle Ellen.

Jakmile se vedle ní posadila. Cítila teplo na svém těle. Svítilo na ní sluníčko. Bylo to příjemné. Jako kdyby něco podobného už někdy zažila.

Ellen se na ní s úsměvem podívala.

„Jsem ráda, že je dneska sluníčko. Včera tak moc pěkně nebylo.“

Na Ellen bylo opravdu vidět, že si užívá tohot slunečného dne. Byla ráda, že mohla Kaně ukázat tohle krásné místo při takovém pěkném počasí. Byl to pro ní opravdovej zázrak. Jako kdyby samotná příroda chtěla, aby bylo v přítomnosti Kany krásně. Jako kdyby tohle krásné počasí přišlo se samotnou Kanou.

Ano, je opravdu krásně. Děkuju, že jsi mě sem vzala“ řekla s úsměvem Kana.

„A to není všechno Kaničko. Tohle není jediné krásné místo co ti chci ukázat. Až budeš připravená, můžem se jít podívat na další.“

Řekla Ellen a vzala jí na další krásné místa. Bylo toho zde opravdu hodně co objevovat. Možná to pole nebylo tak pusté, jak si Kana na začátku říkala. Ale po třech navštívených místech si Kana začínala uvědomovat, že jí Ellen vlastně provádí furt těmi stejnými místy. Takhle spolu strávili celej den, než došli domů. Tam Ellen už chystala večeři.

Takhle spolu strávili celej den, než došli domů. Tam Ellen už chystala večeři.

Kana ale z nějakého důvodu neměla vůbec chuť. Ne že by se jí to podařilo vůbec dát do pusy, pomyslela si.

Obě holky šli potom spát.

Jakmile se obě holky probudily, Ellen se zeptala.

„Tebe to včera nebavilo?“

Načež Kana nechtěla dát své pravé pocity najevo a řekla.

„Ne, bylo to super. Děkuju, že jsi mě vzala ven...“

„To je dobře! Jsem ráda, že sis to užila. Budu se těšit na naše další malá dobrodružství!“ usmála se Ellen.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Kana.

„Co tím myslím?“ zamyslela se Ellen.

„Od teďka budem žít spolu jako kamarádky“ usmála se.

„Kamarádky?“ koukla se na ní Kana divně.

„Ano, to znamená, že spolu budeme trávit čas, dělat společné aktivity, smát se spolu, plakat spolu, hodně věcí“ usmála se, chytla Kanu za obě ruce a podívala se jí s velkým úsměvem do obličeje.

„Není to super, není to super??“ usmívala se Ellen.

Já nevím... Žádné takové pocity si nepamatuju... Znám ty slova a to co ty slova znamenají, ale nepamatuju si co to je za pocity...“ podívala se na ní s prázdným výrazem Kana.

„To nevadí, to nevadí, to zjistíš“ usmála se Ellen, mezitím co se jí rozzářily oči.

„Kana si v ten moment uvědomila, že se jí Ellen z nějakého důvodu může dotknout. Proč se jí může dotknout? Proč nemohla interagovat s tou dopravní značkou, ale s touhle holkou interagovat může? Byla to pro ní velká záhada.

„Pojď se semnou podívat ven, je tam hezky“ navrhla Ellen.

„Dobře....“ řekla a nechala se vodit za ručičku.

Nejistá tím co se bude dít dále vyšly ven. Ellen v rukách držela velký kus papíru. Co to asi bylo, co to asi bylo? Kana se opravdu velmi bála zeptat z nějakého důvodu. Fakt opravdu moc chtěla, ale přijít k ní a vypustit ze sebe nějakou hlásku je nadlidský úkol. A ona k tomu ještě není člověk. Začala se ptát sama sebe. Jsem bytost co je nad člověkem, či pod člověkem? Je opravdu moje jednání lidské?

„Kaničko, pojď sem“ z nenadání jí vyrušila Ellen.

Kana tedy vstala a šla k ní.

„Podívej“ ukázala na ten kus papíru.

Kana se teda podívala. Byly tam nějaké fleky, značky a moc to nedávalo smysl? Jen tak se na to s údivem koukala. Nevypadalo to jako nějaká kresba něčeho a už vůbec to nebyl text.

„Co.... Co to je... ?“ zeptala se Kana.

„To je mapa zdejšího okolí“ usmála se Ellen.

„Pomůže ti se neztratit při své cestě. Včera jsme šly poslepu, protože si zdejší okolí celkem pamatuju, ale řekla jsem si, že s mapou by to mohla být větší sranda.“

Ellen položila tu mapu na zem a začala ukazovat na nějaký body.

„Tohle celý je jenom obrovský pole, takže jsem tu vyznačila důležitá místa kde se něco nachází“

Ellen ukázala na jedem z těch bodů.

„Tady je můj barák třeba, není úplně můj, ale když jsem sem přišla, tak už byl opuštěný“

Ukázala na další bod.

„Sem bych chtěla s tebou Kaničko jít, ještě ti nebudu říkat co to je, protože chci aby ses nechala překvapit, věřím, že se ti to bude líbit“ Usmála se Ellen“

„Dobře... děkuju...“

Ellen tyhle slova udělali velkou radost. Chytla Kanu za ručičku a šly dál. Šly tím polem, dlouhým nekonečným polem a byl cítit jenom vánek příjemného větru. Najednou zafoukal víc, Kana si musela podržet klobouk aby jí neodlétl pryč.

„Umuuuu~~“ začala dělat zvuky Kana.

„Copak Kaničko, děje něco?“

Kana se na ní podívala. Začala přemýšlet. Je schopná cítit chlad, je schopná cítit teplo... Je schopná se dotknout živé bytosti. Znamená to tedy, že je člověk? Nejspíš ne. Nemohla se přeci dotknout té značky. Té značky co stála před tím polem. Ta značka. Je to Kaninina první vzpomínka. Co dělala předtím? Jenom bloudila cestou. Začala přemýšlet rošku víc do hloubky. Co se vlastně všechno stalo? Odněkud musela přeci přijít. Jenom odkud? Jediný její vzpomínky jsou, že šla podél jakési silnice. Na konci té silnice byla dopravní značka. A za tou dopravní značkou bylo jenom pole. Někde uprostřed své cesty upadla a pak se probudila u Ellen doma. Vzpomínky na to co se stalo mezitím jsou velice rozmazané. Ví že tam někoho potkala, ale už nezná kontext. Už si nepamatuje, co se přesně stalo... Proč si to nepamatuje. Stále ta vzpomínka mizí a mizí. Musí si zapamatovat aspoň tu informaci, že se tam s někým setkala. Prostě musí. Kana si tuhle informaci několikrát vytloukávala do hlavy aby na ní nezapomněla.

„Kaničko, už jsme tady, jsi nějaká zbledlá“ řekla Ellen a šáhla jí na čelo jestli náhodou nemá horečku.

„Koukni, není to nádherný?“ řekla Ellen, usmála se a rukou ukázala směrem před.

Kana se porozhlédla. Byla v šoku. Bylo tohle opravdu to pole, po kterém předtím šly? Všude bylo zeleno. V okolí byly vidět kytičky všech různých barev. Byly tu červené, bílé, růžové, fialové, žluté ale i modré kytky. Všechny vypadaly nádherně. Uprostřed toho všeho byl rybník. Předtím rybníkem byl altánek. Nad tím altánkem lítaly krásný ptáčci. Kana měla spoustu otázek. Moc nevěděla o jaké kytky se to vlastně jedná. Nejde o to, že by na ně zapomněla. Pamatuje si z nějakého důvodu spoustu kytek. Ale tyhle byly jiné. Jako kdyby nikde jinde nerostly. Kana si začala prohlížet jednu z nich. Byla krásná. Měla modrou barvu. Vypadalo to, jako kdyby ta kytka pohltila samotné nebe. Kaně se ta kytka velmi zamlouvala.

„Líbí se ti?“ usmála se Ellen.

„Můžeš si jí vzít jako dárek, nechám ti jí“

Kana se na ní podívala, měla v očích slzy štěstí. Ellen se toho trošičku lekla.

„Ehh hhehh. Nelíbí se ti? O-omlouvám se. Klidně si můžeš utrhnout nějakou jinou“ řekla Ellen, jelikož se trošku bála jestli Kaně nějakým způsobem neublížila.

„Ne... ne.... Já jenom... Děkuju... Jsem opravdu ráda, opravdu... hodně ráda... že si mě sem zavedla... já... líbí se mi to tady... děkuju“

Ellen se vší silou vrhnula na Kanu, skočila na ní a objala ji. Obě spadly na zem. Nebylo to ale nic nepříjemného. Zem byla krásně měkká, byly na ní kytičky. A všechno krásně vonělo. Bylo to příjemný. Kana cítila příjemné teplo z Elleniniho těla. Nikdy nic takového necítila. Vždycky skrz ní jenom všichni procházeli.

„Děkuju Kaničko, vím že jsme se setkali poprvé teprv dneska, ale už teďka vím, že z nás budou nejlepší kamarádky“ začala se k ní lísat.

Kana jenom mlčela a vstřebávala ten pocit tepla. Jelikož jí ale přišlo trapné nic neříkat, rozhodla se i ona něco říct.

„Já... Já si toho taky hodně vážím... Ellen. Vážím si toho.. Že tu chceš semnou být... Díky že si mě sem vzala.. Je to tu.. Opravdu hodně hezký... A prosim... Nemůžu se hýbat.... Chtěla bych si sednout do toho altánku...“ řekla Kana.

Uvědomila si, že si celkem začíná zvykat na komunikaci, že už toho umí říct víc jak předtím. Možná našla toho pravého člověka. Toho který jí pomůže znovuvrátit své ztracené sny

„Oh omlouvám se. Pojďme teda.“

Zvedla se z Kany a chytla jí za ruku aby jí pomohla se zvednou. A šly si sednout k altánku. K altánku kolem kterého lítaly ty nejkrásnější ptáčci jaký si můžete představit.