Kapitola 10.

Kana Anaberal

Část první: Ztracené vzpomínky

Yumemi zavedla Kanu do své laboratoře. Kana koukala všude kolem. Vůbec nevěřila tomu, že je stále ve stejné budově. Co je tohle asi za místo? A proč se vůbec něco takového nachází pod školou? Paní učitelka je rozhodně záhadná osoba.

„Vítej v mé laboratoři“ usmála se Yumemi.

„Co tady?“ zeptala se Kana.

Yumemi si sedla na svůj stůl i když byla hnedka pod ním židle. Svou pravou rukou Kaně naznačila, že má jít blíž. Když Kana přistoupila plíž, tak Yumemi začala povídat.

„Slyšelas někdy o vědě?“

Kana nad touhle otázkou pokroutila hlavou. Jak by mohla, když jediný co má jsou vzpomínky na předchozí 4 dny.

„To nevadí. Je to jako něco magie. Pomocí vědy můžeš vysvětlit různé věci co se ve světě přirozeně dějí. Dá se říct, že věda je druhá strana mince. Protože věci vysvětlené vědou můžeš stejně tak i vysvětlit magií“ usmála se Yumemi.

Kana nevěděla moc jak jí tohle má pomoci s tím, že si nic nepamatuje, ale věřila Yumemi. Věřila, že s tím něco udělá. A tak se rozhodla jí poslouchat dále.

„Magie je věc co jsem začla studovat před dlouhou dobou. Vždycky mě fascinovala. Dá se s ní udělat prakticky cokoliv. Nakonec jsem přišla do Gensokya a to mi pomohlo lépe magii pochopit“ řekla Yumemi.

V moment co mluvila o Gensokyu se podívala vážně Kaně do očí.

„Tam jsem tě poprvé potkala“ řekla Yumemi.

„Jenom díky tobě se mi podařilo víc zjistit o magii“ dopověděla Yumemi.

„Díky.. Mně? My jsme se už předtím potkaly? zeptala se Kana.

Kana si nic takového samozřejmě nepamatovala. A bylo jí to líto! Štvalo jí to. Yumemi co stojí teďka před ní. Jaký typ vzpomínek na ní prostě mohla mít. Co spolu zažily? To se nedozví.

„Samozřejmě.. Předtím si byla totálně jiná osoba.. Pamatuješ?“ zeptala se Yumemi.

Samozřejmě si to nepamatuje. Kompletně jiná osoba? Co tím sakra myslí. V čem jsem sakra byla jiná? Říkala si Kana.

Yumemi přistoupila ke Kaně blíž. Podívala se jí hluboko do očí. V jejíc očí byla vidět bolest.

„Takže přecijenom si nic nepamatuješ.“ řekla Yumemi.

Chytila Kanu za ruku a zavedla jí hloubějž do laboratoře.

„Taky mi to přišlo divný...“ řekla si potichu Yumemi.

Kana jí ale slyšela a zeptala se.

„Copak vám přišlo divný, paní učitelko?“

Yumemi se chvilku rozmýšlela, jestli to vůbec chce říct, ale nakonec se rozhodla, že ano.

„Nejspíš nejsi jediná, kdo ztratila paměť“

„Co tím myslíte“ zeptala se Kana.

„Uvidíš...“ řekla Yumemi.

Před nimi stál velkej přístroj. Bylo na něm hodně tlačítek a vypadalo to jako postel. Nejspíš nějaký druh relaxační postele? Říkala si Kana.

„Tohle je moje největší chlouba“ řekla Yumemi.

Kana poslouchala dál.

„Je to přístroj vytvořený jak pomocí vědy, tak pomocí magie.. Nebudu to nijak zvlášť popisovat, protože bys to stejně nepochopila, ale prakticky tě to dokáže přesunout do minulosti“ řekla Yumemi.

„Do minulosti? Takže to je stroj času?“ zeptala se Kana.

„V tom je právě ten zádrhel. Ano i ne. Je to přístroj, co tě pomocí magie dokáže vtáhnout do vzpomínek tohoto světa. Nemůžeš změnit minulost, ale můžeš do ní nahlédnout“ řekla Yumemi.

„Aha aaa co mám dělat?“ zeptala se Kana.

„Lehni si“ řekla Yumemi.

Kana poslechla Yumemi a lehla si. Byl to velmi zvlášní pocit. Nad sebou viděla Yumemi jak něco nastavuje na obrazovce.

„Paní učitelko, co to nastavujete?“ zeptala se Kana.

„Nastavuji datum a místo vzpomínky“ usmála se Yumemi.

Jakmile to dořekla, stiskla enter. Už to měla nastavené. Už měla nastavený jak místo, tak datum. Něco jí ale přišlo velmi podivuhodné. Něco jí na tom nesedělo. Nastavila si předem to, aby to ukazovalo jenom vzpomínky tohoto světa jejíž součástí je tahle dívka, která prosila o navrácení starých vzpomínek. Ta dívka vypadala na to, že má tak 15 let minimálně a jelikož je to poltergeist, tak určitě žije několik stovek let. Proč tedy vzpomínky tohoto světa říkají, že si jí pamatují jenom 5 let? Yumemi se podívala na monitor. Začala postupně počítat datumy a ano, byla si tím jistá. Bylo to pouhých 5 let to co ukazovala ta obrazovka. Je tohle nějaká chyba v systému? Nebo to znamená... Je to vůbec možné? Říkala si Yumemi.

Napadalo jí jenom jediný vysvětlení. Není možný, aby tahle holka měla jenom pět let. Prostě není. Jediný možný vysvětlení, co jí napadá je, že by mohla pocházet z palarérního vesmíru, protože tenhle přístroj je omezený pouze na vzpomínky tohohle světa. Vzpomínky z téhle časové linie. Teorie časových linek nebyla v jejím světě nikdy prokázaná, ale to neznamená, že neexistuje. Že palarelní časové linky nejsou možné. Může to být chyba v systému, můžou to být paralerní linie. Těžko říct.

Ta holka jí navíc ani nemůže nic říct. Protože sama přiznala, že si nic nepamatuje. Možná bude nějaká nápověda na začátku její vzpomínek. Yumemi si teda řekla, že chce prvně vidět je. A začala nastavovat čas na první den co se Kana ocitla na tomhle světě. Na den před pěti lety.

„Jsi připravená, Kano“ zeptala se Yumemi.

„Ano, jsem“ usmála se Kana.

„Tak teda, půjdem na to“ usmála se Yumemi taky a zapnula program.

Jakmile se tak stalo, Kana cítila, že ztrácí vědomí. Nebyla to jen tak nějaká ztráta vědomí. Ztratila vědomí, co se týče reality. Byla přenesená do nějakého prázdného světa. Všude byla tma.

„Slyšíš mě, Kano?“ zeptala se Yumemi.

Kana odpověděla, že ano a Yumemi řekla.

„Dobře, teď se před tebou objeví obraz tvých ztracených vzpomínek, tak se pozorně na ně dívej“ řekla Yumemi.

Kana se teda začala dívat před sebe. Před ní se začal formovat svět. Molekuly k molekulám. Hmota k hmotě. Cihla k cihle. Začal se před ní stavět velký svět. Jakýpak typ vzpomínek asi dostane? Budou to šťastný vzpomínky. Smutný vzpomínky? Ať už ty vzpomínky budou jakékoliv. Kana je připravená je s plnou náručí přijmout.

Přichází zde ale otázka. Může považovat znovuzískání ztracených vzpomínek za svoje? Protože, protože! Ty vzpomínky, co má teďka formulují její osobnost. To by mohlo znamenat, že to nejsou její vzpomínky, ale vzpomínky úplně jiného člověka.

---

Vracíme se zpátky do laboratoře, Yumemi se vlídně usmívá na Kanu. Jaký typ vzpomínek asi dostane. Říká si. Na stole má položené kafčo ze kterého začne pomaličku upíjet.

„Vypadá to, že to zase bude na celé odpoledne“ říkala si Yumemi.

Podívala se na obrazovku. Viděla, že se Kaně stále staví prostředí. Holt je to zatím prototyp, takže bude trvat, než se magické vlny spojí s tím přístrojem.

„Bude to chviličku trvat, takže počkej“ řekla Yumemi Kaně.

Yumemi totiž měla k tomuto přístroji speciální mikrofon, který jí dovoloval se spojit s Kanou kdykoliv se jí zachtělo. Slouží to k tomu, aby se člověk ve světových vzpomínkách neztratil. Protože jsou to vzpomínky světa, né osoby. To znamená, že se v nich může absolutně jednoduše ztratit. Je to vázaný sice na člověka, ale člověk si může kam chce v okruhu jednoho kilometru od svého těla, co je v jeho vzpomínce.

Samozřejmě to negeneruje celej svět, protože by to bylo extrémně náročný a s momentální technologií by to trvalo roky, než by se to vůbec načetlo.

Možná, ale přeci jenom možná bych mohl vysvětlit, jak to funguje, že ano. Yumemi se na mě určitě zlobit nebude. A i kdyby se zlobila, je pouhou postavou v mém příběhu, takže nemá absolutně žádnou moc mi v tom zabránit, hehe. Znáte Assassins Creed? Jestli jo, představte si něco jako animus. Tak. Máte přístroj. Ten přístroj je normálně poháněn elektrikou. Ptáte se. V Gensókju? Elektrika? Vzpomeňte si na to, že náš příběh se neodehrává v Gensókju, ale v jiné bariéře s neznámým tvůrcem. Možná ten tvůrce prostě měl rád elektriku. No to je téma na jindy. Přístroj musí mít k tomu aby fungoval správně 3 věci. Elektriku, magické částice ze vzduchu a uživatele. Jak už bylo předtím řečeno, bylo by velice náročné generovat celej svět a přístroj neumí se zaměřit na nějaký bod, který by Yumemi chtěla. K tomu slouží ten uživatel. Uživatel je středobod toho, co se bude v okolí generovat. Doufám, že jsem to vysvětlil jasně! Nyní se vracíme zpět k Yumemi!

„Ahh, konečně má ten přístroj nějaký využití“ říkala si Yumemi.

„Měla bych ho řádně otestovat“ dořekla.

Yumemi si zase usrkla trošku kávy a najednou slyšela něco u dveří. V moment, co usrkla něco slyšela, ale nebyla si jistá co, protože se ten zvuk který slyšela odehrál v přesně v moment co usrkla tu kávu, takže ty dva zvuky slyšela zároveň, ale víc slyšela svůj úsrk kávy, takže ten druhej zvuk slyšela jen matně.

„Využití?“ řekl hlas který Yumemi moc dobře znala.

„Hah, jestlipak to není ta, co prohrála s chovatelkou ptáků v posledním kole“ zasmála se Yumemi.

„To je minulost..“ řekl ten hlas.

„Jak si se sem vůbec dostala? Myslela jsem, že jsem za sebou zavřela dveře“ řekla Yumemi.

„Copak jsi zapomněla? Jsem čarodějka! Odemykání zámků, ať už futuristických, není pro mě nic složitého!“ řekl ten hlas.

Yumemi se otočila. A podívala se té osobě do obličeje.

„A copak tě sem vůbec přivádí“ zeptala se Yumemi a nabrala vážný výraz.

„Ellen“ dořekla Yumemi s vážným výrazem.

„Vypni ten přístroj a pusť Kanu ven. Okamžitě“ řekla Ellen.