Kapitola 1.

Ztracený sen

Začalo pršet. Obloha se během chvíle zbarvila do tmavého šeda. To šedo bylo tak tmavé, že nemělo moc daleko od černé barvy. Co se týče deště, byl velmi hustý. Takový, který většinou přichází po několika dnech absolutního horka. Proč to ale vypadalo, že pláče? Nevypadalo to jen tak jako obyčejný déšť. Co ho tak moc rozesmutnilo? Copak tě trápí obloho? Říkala si holka procházející podél silnice. Dívala se vzhůru. Vzhůru na ty šedé mraky. Déšť byl prudký. Voda jí stékala po obličeji. Zdálo se, že začala brečet i ona. Byly to slzy smíchané s dešťovými kapkami. Proč brečím? Říkala si ta dívka. Hledám svůj ztracený sen. Kde ho najdu? Zeptala se ta dívka. Jakmile to dořekla, podívala se před sebe a jako kdyby tam někdo byl, zeptala se na otázku. Jaký sen, ptáte se? --- ... To nevím ani já... Co jsem to měla za sen? Chtěla bych to vědět. Byl ten sen hezkej? Nebo byl ošklivej? To bohužel nevím... Opravdu to nevím! Chtěla bych ho najít. Chtěla bych vědět, jaký ten sen byl! Říkala ta holka, ačkoliv si uvědomovala, že jí stejně nikdo neslyší. Nikdo totiž v širokém okolí nebyl. Byla tu jen ona a dešťová voda která jí stékala po obličeji. Proč si ho nepamatuju... Kdo vlastně jsem? Odkud jsem tu vzala? Pocházím vůbec z tohoto světa? Co to mám na sobě za oblečení. Je vůbec moje? Tato dívka si pokládala hodně otázek. Nebylo to proto, že by očekávala, že by jí někdo odpověděl. Sama věděla, že jí odpovědi na její otázky nikdo nedá. Jak by taky někdo mohl, když široko daleko nikdo není... Chtěla si jen zapamatovat, kdo vlastně je. Dívka s promočenýma vlasama se podívala před sebe. Z těch myšlenek mě bolí hlava, neměla bych se tím zabývat, půjdu dál a dál. Stále dál, než najdu svůj ztracený sen. Dopovědělo to děvče a šlo dál. Možná jednou najde svůj ztracený sen. Kdo ví... Vše co se od tohoto momentu stane, závisí jenom na ní, jenom na ní samotné. Možná si najde kamarády, který ji s tím pomůžou. Ale konečné rozhodnutí bude jen a jenom na ní.

Toto je příběh poltergeista co se vyklubal z mentálně nestabilní holky. Příběh o dívce jménem Kana Anaberal, která ztratila své sny.

---

Kana otevřela oči. Podívala se na oblohu. Po obličeji jí stále stékala voda z předešlého deště. V ten moment, co ucítila ty studené dešťové kapky na svém obličeji, si uvědomila, že musí něco udělat. Problémem ale je, co to bylo? To si už bohužel nepamatovala. Rozhodla se tedy jít, kam jí vítr zatáhl. Nic jiného jí totiž v momentální situaci nezbývalo. V širokém okolí není nic co by jí mohlo nějak extra zaujmout. Stále se snažila vzpomenout na to, co musí udělat. Fakt ale nevěděla... Spíš si teda nepamatovala co. Věděla jen jediné. Bylo to opravdu něco důležitého. Tušila, že prostě něco udělat musí. Ale co? Co to sakra bylo? Proč si nepamatuje něco tak jednoduchého?

Počkat... Jednoduchého? Jak mohla s takovou jistotou říct, že to bylo jednoduché? Byla ta věc, kterou musí udělat jednoduchá? Pokud jo, tak by přece neměl být žádný problém v zapamatování si té věci. Nebo možná to má absolutně jiný důvod. Už jen to, že si nemohla vzpomenout na obtížnost toho daného úkolu, poukazuje na to, že si nejspíš nepamatuje vůbec nic. Bylo zde vůbec něco, co musí udělat? Není to jenom její výmysl? Určitě ne! Kana nad tím dál přemýšlela. Bylo tu opravdu něco tak důležitého... To věděla. Ale měla by na to brát zřetel, když si to fakticky nepamatuje? Možná je tu důvod k tomu, proč na to zapomněla. Kana nad tím ještě chvilku přemýšlela. Najednou si ale uvědomila, že tady na tom místě, kde se momentálně nachází vlastně nikdy nebyla. Jak se tu vůbec ocitla? A kde sakra byla předtím? Když se na to snažila vzpomenout, tak se jí zatemnělo. Z nějakého důvodu to nešlo. Nebyla si jistá kým je a momentálně si ani není jistá kde to vůbec je.

Kde to jsem? Říkala si. Je tu někdo? Říkala si. Široko daleko ale nikdo nebyl. Nebylo zde ani živáčka. Byla tu jen ona a její okolí. Nikdo s kým by si mohla promluvit. Nikdo koho by se mohla zeptat, kde to sakra je. Bylo to jako kdyby se ocitla na konci světa. Je tohle snad to, čemu lidi říkají posmrtný život? Neeee. Takové prázdné místo bez života nemůže být to, čemu lidi říkají ráj. To je přece naprostá blbost! Je to tady pustý a ošklivý... Říše kam se lidi dostávají po své smrti by přece měla být pěkná. Znamená to tedy, že se jedná o peklo? Mohlo by toto místo, kde se Kana právě teďka nachází být peklem? Kravina! Pomyslela si Kana. Navíc jsem nemohla umřít. Říkala si Kana. Odmítající věřit tomu, že umřela, se vydala Kana dál.

Šla dál a dál. Její mysl byla stále zatemněná. Jediný na co si uměla vzpomenout, je to, že zapomněla na něco hodně důležitého. Byl to sen. Vím, že jsem měla hodně pěkný sen. Pomyslela si Kana. Vůbec si však nepamatovala, jaký sen to byl. Věděla ale, že to nebyl jen tak obyčejnej sen. Věděla, že ten sen byl velice důležitý a měla i pocit, že to bylo důležitý i pro někoho dalšího, než jenom pro ní. Kana se znovu podívala na oblohu. Tentokrát ale nepršelo, takže žádný dešťový kapky nepadaly Kaně do obličeje. I tak vypadal její výraz smutně a prázdně. Nepotřebovala k tomu mít obličej pokropený dešťovýma kapkama, aby vypadala smutně. Vůbec nevěděla co si má ve své momentální situaci počít. Musí si nějakým způsobem vzpomenout na ten sen! To je teďka její jediné vodítko k její identitě. Uvědomuje si, že o sobě neví vlastně vůbec nic. Ví jenom to, že měla sen.

Byl vůbec ten sen hezkej? Říkala si. Nechtěla by přece hledat sen, co by nebyl pěknej. Jako každej jinej člověk, i Kana hledá ve svém životě štěstí. A jelikož si nic nepamatuje, tak její jedinou momentální formou štěstí je ten ztracený sen. Kana věděla, že byl ten sen hezký. Proto se za ním žene. Problémem ale zůstává o čem sakra byl? Je to divný. Ačkoliv si na to Kana snažila horlivě vzpomenout, nepodařilo se jí obnovit ani jedinou vzpomínku. Opravdu se snažila. Opravdu se hodně snažila si na něco vzpomenout. Ať už by to byla sebemenší blbost. I kdyby to měla být jenom barva oblohy v tom snu, Kana to chtěla vědět. Ale z nějakýho důvodu to nešlo. Z nějakýho důvodu se jí prostě nedařilo si vzpomenout na absolutně nic. Bylo to, jako kdyby jí někdo násilím vyrval vzpomínky. Jako kdyby se jí někdo dostal do hlavy a všechny informace co měla uložené v sobě jí vzal. Stejně jako vám může někdo sebrat peněženku, když chrápete v autobuse. Ale kdo to mohl být? A proč vůbec. Proč by to někdo vlastně dělal. K čemu by někomu byly její vzpomínky. A navíc jak? Kdy? Vždyť tu široko daleko nikdo není. Jak jí mohl někdo jen tak vzít vzpomínky? Však to nedává absolutně smysl...

Kanu z toho veškerého přemýšlení začala bolet hlava. Rozhodla se tedy jít dál. I tak... Nemohla na to přestat myslet. Proč by se někdo vůbec obtěžoval něco podobného dělat..

Šla tedy dál a dál. Tam kam jí nos zanesl. Najednou si všimla, že je prostředí trošku temnější než předtím. Kaně to přišlo divné. Neuběhl zas tolik času od toho co vyšla a zas tak špatná v orientaci času není. To může znamenat jen jedinou věc. Podívala se tedy vzhůru a tím si potvrdila svojí domněnku. Tuhle scenérii už jednou viděla. Viděla jí na začátku svých vzpomínek. Nebe bylo tmavé. Během jednoho okamžiku, co se Kana podívala na nebe, začalo pršet. Znovu ten déšť. Ten déšť který se nachází na začátku její vzpomínek. Tentokrát ale bylo něco jinak. Kana vůbec necítila, že by na ní ten déšť nějakým způsobem padal. Rozhodla se to tedy neřešit a šla dál po té nekonečné cestě. Říkala si, že jí aspoň nebude taková zima.

Bylo to divné. Ačkoliv šla stále podél té jedné a té samé silnice, nevšimla si, že by tudyma projelo byť jediné auto. Bylo to opravdu velmi podivné. I se ztracenýma vzpomínkama byla Kana schopná říct, že to není normální. To, že by tu za celou dobu neprojel ani jediný auťák. K čemu by tu jinak ta silnice byla? Pro srandu králíkům? Když už jsme u těch králíků, Kana neviděla kolem sebe ani jedinou zvěř. Což by nebylo až tak nenormální, kdyby byla noc. Ale bohužel byl den! Možná je to prostě tím, že prší a všechna zvířata jsou někde zalezlá. To ale furt nevysvětluje ty auta! Proč tudma za celou tu dobu, co Kana jde podél této silnice, neprojelo ani jediné auto? Není to zvláštní? Čím to asi je? Kana se snažila přijít na odpověd pro tuto otázku. Ale nemohla té odpovědi dosáhnout. Vůbec to tu nezná. Co když tahle oblast má nějaké speciální pravidla?

Když nad tím tak začala přemýšlet, je tahle silnice vůbec určená pro auta? Nevypadalo to totiž jako normální silnice. Vlastně vůbec to tak nevypadalo. Něco na ní bylo jiné. Tohle není silnice pro auta a Kana tohle mohla říct s absolutní jistotou. Její nesoulad ve vzpomínkách, jí ale nedovolil říct proč. Věděla, že ta silnice byla nějak odlišná od normální, klasické silnice. Že by na ní nejspíš auta jezdit nemohla. Silnice kde jezdí auta... Jak sakryš vypadala. Kana přemýšlela. Je to velmi zvláštní pocit. Ví, že má tu zkušenost ale prostě... Nemůže si absolutně vůbec vzpomenout. Déšť byl stále silnější a silnější. Jelikož ho ale Kana absolutně vůbec necítila, tak na to nebrala zrovna dvakrát velký ohledy. Šla furt dál. Možná na konci téhle cesty něco bude. Něco co mi možná pomůže si vzpomenout na můj ztracený sen. Říkala si Kana.

Déšť ustal, obloha se rozjasnila, Kana došla na konec silnice, dál už cesta nevede, je tu pouze značka stop. Za ní už je prázdnota, samé pole, žádná zábava. Je vlastně něco za tím polem? Nejspíš ne. Pomyslela si Kana. Značka stop...

„Heh heh, tohle nemůže být konec mé cesty...“ řekla a začala koukat do té dopravní značky která před ní jen tak hnusně stála a nic neříkala, nehýbala se, prostě nic!

Jen tak tam stála a koukala někam do pryč! To je ale blbá, ničím zajímavá značka. Šla jsem sem takovou cestu abych pouze koukala na tuhle stupidní značku! Říkala si v duchu Kana. Proč vůbec existuje když semnou nemluví? Proč, proč, proč, proč, proč. proč!!!!! Ať umře! Říkala si Kana ve své hlavě. Tak moc jí ta značka štvala, že do ní vší silou praštila. Kana cítila jak její ruce prošli tou hnusnou značnou a nic to té značce neudělalo. Kanu v ten moment zamrazilo.

„Co? Proč, proč proč proč proč se tě nemůžu ani dotknout??? Jak je to sakra možné? .. ... .. Co.. Co to sakra semnou je? Co.. Co jsem zač? Proč... Proč--- Co se to děje...“

Kana z toho veškerého šoku ani nemohla normálně mluvit. Tohle bylo to poslední co očekávala. Jak se jí mohlo něco takového stát? A hlavně proč? Jak je tohle vlastně možné? Nic už tady nedává smysl... Najednou jí napadlo, že možná není ani člověk. Pokud ale není člověk, tak co vlastně je? To nemohla říci, protože ztratila své vzpomínky... Z toho veškerého šoku spadla na zem a začala ronit slzy. Nevěděla co dál. Jak má vůbec takhle dál žít, když se nemůže ani ničeho dotknout. Proč to muselo potkat zrovna jí. Udělala někomu něco špatného? I kdyby jo, tak si to vůbec nepamatuje... Co to sakra je. Proč. proč. proč. proč. proč. Opakovala si furt Kana. Tohle nemůže být pravda... Kana nemohla přestat brečet.

Co teď ale? Chce tu značku tak strašně moc praštit, ale nemůže se té značky ani dotknout. Jejímu tělu není dovoleno interagovat se světem... Jejímu tělu... Najednou si uvědomila jednu věc. Co když do tý značky praštím něčím, co není moje tělo? Kana chvilku nad touhle myšlenkou přemýšlela, jenže to jí hned přešlo, když jí došlo to, že i kdyby chtěla, tak toho úplně není schopna, protože nemůže nic zvednout, nemůže s ničím hýbat, nemůže nic... Jediný s čím může interagovat je její vlastní oblečení, které má na sobě. Nejspíš z toho důvodu, že je to součást jí samotné, ale těžko říct. I když, zcela určitě je to její součástí. Kromě jejího těla je to jediná věc, které se může dotýkat.

Smutná Kana šla teda dál. "Šla" není úplně to správné slovo, protože spíš levitovala nad zemí a díky tomu, že byla zvyklá chodit po zemi, tak to jakoby opravdu vypadalo, že po ní chodí. Šla teda přes pole. Bylo tam sucho i když před chvilkou pršelo. Bylo to zvláštní. Proč tu bylo takové sucho? Těžko říct. Velmi těžko říct. Už se tím polem procházela minimálně 20 minut. Neviděla konec. Co nejdál oko dohlédlo, to bylo jenom pole. A když se otočila, tak viděla absolutně to samé. Už ušla takovou cestu, že neviděla ani tu silnici, z které vyšla. Existují na tomto světě vůbec takovéto velké pole. Říkala si. Nejspíš jo. Svět je velkej a existuje spoustu míst, kde by se takhle obří políčka mohla nacházet. Kana se tedy nevzdávala a šla dál a dál a ještě mnohem dál. Cítila ale, že už nemůže. Šla už pekelně dlouho. Začaly se jí pomaličku zavírat oči.

„Proč tohle muselo potkat zrovna mě...“ říkala si Kana mezitím, co se trmácela furt dopředu.

Trmácela se furt vpřed a vpřed. Dopředu a dopředu. Co je za tím polem? Je tam vůbec něco? Kana doufala, že ano, že tam doopravdy něco je. Všechno najednou začala viděla hodně rozmazaně. Fakt převelice rozmazaně. Okolí se jí začalo zbarvovat do černa. Už nemohla. Spadla na zem. Musela si odpočinout. Už to dál nešlo. Její pohled se proměnil do absolutní temnoty. Usnula...

Když otevřela oči, viděla jenom temnotu. Obrovskou temnotu. Nikde nebylo nic. Vůbec nic. Vyděšená Kana tedy šla dál, dál, dál a dál. Zkoušela jestli kolem ní není něco, čeho by se mohla dotknout nebo chytit. Nic totiž neviděla. Bála se jít dál. Co když se před ní nachází nějaká jáma do které by mohla upadnout? Kde to vůbec ksakru je? Najednou zahlídla světlo. Světlo bylo tak slabé, že byl vůbec zázrak, že ho Kana nějakým způsobem zahlídla. Rozhodla se tedy jít ke zdroji toho světla. Co by to mohlo u všech poltergeistů být, říkala si.

Kana se začala přibližovat k světlu čím dál tím víc. V nejjasnějším světle, co za poslední dobu viděla, si všimla nějaké siluety. Byla to nějaká dívka, ale nebylo jí vidět do obličeje. V tom hodně jasným světle nebylo opravdu vidět nic víc, než jenom její silueta. Vypadalo to, že je o trošku menší jak ona, ale stála tak daleko, že to byla nejspíš pouze Kanina domněnka. To světlo bylo hodně silný. Kanu to oslňovalo natolik, že si musela zakrýt . Bála se, že by jí to světlo mohlo vypálit zorničky. Snažila se té holky dotknout, ale hned na to si uvědomila, že přece nemůže... Nemůže se ničeho dotýkat. Všechno prochází skrz ní. Teďka kvůli tomu světlu ani nemůže otevřít oči, aby zjistila, kde se ta holka vůbec nachází.

„Je to smutný, hodně smutný, že jo? Musí to hodně bolet. Chápu tě...“ řekla ta dívka a pohladila Kanu po hlavě.

Kana cítila jemný dotek na své hlavě a dala se do pláče. Byl to hodně pěkný hlas a ještě pěknější dotek. Připadalo jí ale, jako kdyby ten hlas už někde slyšela, ale nemohla si vzpomenout sakra kde.

„Na tady ti něco dám“ řekla a znovu jí pohladila po hlavě.

Jakmile jí pohladila po hlavě, pohladila jí i po rukách.

„Je to dárek od mojí sestry, taky jí na tobě hodně záleží“ řekla ta dívka.

„Sestry?“ zeptala se Kana.

„Ano, slyšíš správně. Od mojí sestry“ odpověděla ta dívka klidným a něžným hlasem.

„Najednou si Kana uvědomila, že se jí ta holka vlastně dotýká a tak neváhala a hodně rychle se jí zeptala.

„Ty se mě můžeš dotknout? Jakto?“ řekla Kana mezitím co jí stékaly slzy po obličeji.

„To ti nemůžu říct... promiň, na to musíš přijít sama. Můžeš otevřít oči! Jsem si jistá, že na to jednou příjdeš.“ Dotek ustoupil.

„Věřím, že na to příjdeš. Vždycky si byla přece chytrá dívka!“

A to bylo poslední, co Kana uslyšela, než se probudila.

„Tak už ses konečně probrala. Já už jsem si myslela, že se nikdy nevzbudíš“ řekl nějaký hlas, který Kana nepoznávala.

Kana se stále rozostřeným viděním se podívala po místnosti. Všechno tady vypadalo hodně starožitně. Všechno bylo dřevěné, na stole byly dřevěné misky, lžíce, ten stůl byl dřevěný... Všechno bylo dřevěný. Musí tu být nebezpečné vůbec něco vařit. Jednou se ten oheň chytne něčeho dřevěného a popelem se nestane jenom oběd, ale rovnou celý barák. Pomyslela si Kana.

„Pojď sem, pojď sem. Jestli můžeš vstát, přisedni si prosím ke mně“ Řekla ta dívka, která je momentálně s Kanou ve stejné místnosti.

Ta dívka se posadila. Opřela si hlavu o ruce, které měla položené na stole a začala si hrát s kytičkou co měla před sebou v krásné skleněné vázičce. Kana se teda rozhodla vstát. Vstala a šla ke stolu, Ale momentík? Jak se posadí, když nemůže interagovat s předměty? Jak vůbec mohla ležet? Najednou si všimla, že má úplně jiný oblečení. Je oblečená jako uklízečka. Ne taková ta normální, co potkáváte třeba při odchodu ze školy, ale taková ta nóbl, kterou byste potkali v nějakém panství. Jestli se díváte na anime, tak určitě víte!

Normálně se taková uniforma nosí v černé a bílé barvě, ale Kana to měla modrý a bílý. Ty rukavice taky předtím na sobě neměla. Kdo jí je dal? Proč je má na sobě? Proč se jí tohle furt děje? Má tohle něco společného se ztraceným snem co tak urputně hledá? Proč je vůbec v tomhle baráku? Jak se sem dostala? Kana měla hodně, ale fakt hodně otázek. Na hodně z nich se však nedalo ani odpovědět. Uvědomila si vlastně, že to ani nemusí být úplně uklízečská uniforma, mohlo by se jednat i o úplně něco jiného. Například o uniformu pro holky, co se starají o ptactvo. Jak se takovým holkám říká? Holubničky? Kanu ovšem teďka zajímalo něco jiného.

„Jak jsem se sem dostala... ?“ Zeptala se zmateně Kana.

Kana si opravdu nebyla vůbec jistá, jak se sem dostala. A tak se zeptala téhle holky. Přeci jenom, mohla by něco vědět...

„Když jsem šla se svým kocourkem na procházku, tak jsem tě našla uprostřed pole“ usmála se.

Vypadala jsi velmi vyčerpaně a bylo mi tě líto tam nechat, tak jsem tě vzala sebou domů, můžeš si tu udělat pohodlí, už dlouho jsem neměla šanci si popovídat s nějakým člověkem, žiju tady jenom já a můj kocour, jinak všude kolem je jenom příroda a nikde v blízkosti žádná vesnice ani město kde by mohli žít lidi.“ usmívala se na ní.

„Jakoby jedno město tu je, ale není to nějakej ultra velkej zázrak, hehe“ dodala ještě.

Člověkem? Zamyslela se Kana. Jsem opravdu člověk? Nic si o sobě absolutně nepamatuju. Pamatuju si jen a pouze svoje jméno. Ale jinak fakt nic jiného... Říkala si Kana.

„Moje jméno je Ellen, a tohle je Socrates“ ukázala na kočku co měla na svým rameni.

„Jakpak se jmenuješ ty?“

„Jmenuju se Kana... Kana Anaberal“ odpověděla.

„I když si nepamatovala skoro vůbec nic. Svoje jméno si pamatovala až moc dobře. Nikdy nepřemýšlela nad tím proč. Prostě si ho pamatuje a tak to je.

„Kana... To je pěkné jméno! Budu ti říkat Kanička!“ zasmála se Ellen.

A copak tě sem přívádí? Lidi semka moc nechodí“ zeptala se jí Ellen.

„Já nevím, já opravdu nevím... Nic si nepamatuju, nevím kdo jsem, odkud jsem sem přišla...“ řekla smutně, ale upřímně Kana.

Opravdu by si chtěla pamatovat. Ale z nějakého důvodu to vůbec nejde. Bylo jí zase do breku. Kdo sakra je?

Ellen se na ní usmála a pohladila jí po hlavě.

„To je v pořádku Kaničko.“ Řekla Ellen.

„Společně to nějak zvládneme ne? Už teď cítím to, jak velké kamarádky z nás budou!“ zasmála se Ellen.

Nechtěla totiž Kanu vidět brečet, bylo ji jí líto. Chtěla udělat vše proto. aby Kanu aspoň trošičku rozveselila.